Rekonstrukce historické budovy Národního muzea v Praze

Stavba budovy Muzea Království českého byla zahájena zemními pracemi 5. června 1885. Po obdržení stavebního povolení od Českého místodržitelství 27. července 1885 bylo 13. srpna 1885 započato s vyzdíváním základů. Dne 4. května 1891 byla stavba budovy dokončena. Jak již bylo řečeno, po dobu své více než stoleté existence budova neprošla celkovou rekonstrukcí. Prodělala pouze několik dílčích oprav většího rozsahu, které byly vyvolané havarijním stavem zapříčiněným vnějšími vlivy (zásah leteckou bombou na konci 2. světové války, stabilizace objektu po výstavbě metra) nebo potřebou dílčích oprav či přestaveb objektu (vestavba kanceláří do podkroví, oprava fasády zasažené kulkami při oklupaci Československa v roce 1968 začerňováním v sedmdesátých letech).

Stav budovy byl bohužel takový, že hrozilo její uzavření z bezpečnostních důvodů, pokud by v brzké době nezačala obnova. O tu usilovala řada odborníků již ve 20. století, ale o komplexní rekonstrukci bylo rozhodnuto až v červnu 2006, kdy vláda schválila potřebné finanční prostředky. Bezodkladně se pak rozběhly přípravné práce a příprava vlastní rekonstrukce – průzkumy, pasportizace a vyhotovení studie. V roce 2011 vznikla projektová dokumentace pro stavební povolení připravená firmou VPÚ DECO PRAHA a.s. V tomto případě však došlo k prvnímu zdržení, když Ministerstvo kultury rozhodlo o redukci finančních prostředků a uložilo upravit projektovou dokumentaci. V roce 2013 bylo vypsáno výběrové řízení na zhotovitele generální rekonstrukce. Po vyřešení sporů ve správních řízeních mohlo 15. dubna 2015 dojít k podpisu smlouvy s vítězným Sdružením M-P-I Národní muzeum, složeným z firem Metrostav a.s., Průmstav a.s. a IMOS Brno a.s. a 20. dubna 2015 byla budova slavnostně předána zhotoviteli rekonstrukce.

Cílem náročné rekonstrukce je zachránit významnou národní kulturní památku, proměnit ji v moderní muzejní prostor, rozšířit její užitné plochy (výstavní, expoziční, provozní) a prodloužit její životnost pro další generace. Dochází tak nejen k restaurování a obnově vlastní budovy v celém rozsahu, ale i k obnově původních vlajkových stožárů, historického oplocení, k sanaci kašny a nástupní rampy, ale i k rozšíření výstavních ploch (vyhloubením podzemních prostor, zastřešením dvoran), vytvoření salonku v hlavní věži a k novému propojení budov Národního muzea (NM) spojovací chodbou, která je vedena od východního dvora historické budovy pod Vinohradskou třídou do nové budovy NM. V rámci modernizace jsou v budově nově osazeny výtahy, komplexně vybudovány nové rozvody silnoproudu a slaboproudu spolu s rozvody vzduchotechniky. Budova bude zásobena energiemi (chladem, teplem a teplem pro přípravu TV) ze stávajících kapacit energocentra v sousední budově Státní opery (EC SOP), navíc bude mít svůj vlastní dieselagregát a kogenerační jednotku, obojí umístěné v suterénu.

Vzhledem ke složitosti a velkému rozsahu zakázky bylo nutno už v počáteční fázi stavbu rozdělit do logických celků, které v konečné fázi tvoří přes sto objektů a podobjektů. Související části (např. fasády a střechy, suterény, nadzemní podlaží či exteriéry) vedou jednotliví stavbyvedoucí ze sdružení M-P-I. Spolupráce mezi stavbyvedoucími v průběhu výstavby je zajištěna na kontrolních dnech stavby, kde se pod vedením hlavního stavbyvedoucího řeší součinnost. Kontrolní dny se konají jedenkrát týdně, podle potřeby častěji. Díky poměrně malému rozsahu zařízení staveniště je tato kooperace jednotlivých částí naprosto nezbytná.

V rámci rekonstrukce se objevují i části stavby se zajímavým či netradičním způsobem řešení, a to jak technickým, tak logistickým. Tato řešení jsou buď navržena v původním projektu, nebo jsou reakcí na nově nalezené skutečnosti, kterých není v rámci této stavby málo. Jako příklad lze zmínit diametrálně rozdílnou geologii podloží pod spojovací chodbou oproti předpokladům uvedeným v zadávací dokumentaci či problematiku restaurování výplně otvorů, zejména oken do ulice. Nejzajímavější stavebně-technické problematiky a jejich řešení jsou popsány níže.

Restaurátorské práce

Národní muzeum je nejvýznamnější česká muzejní instituce a její budova byla zapsána jako národní kulturní památka již před více než padesáti lety, jako jedna z prvních v tuzemsku. Z toho důvodu je při rekonstrukci této stavby nezbytné vycházet z přísných regulí památkové péče a plně dodržovat speciální režim realizace na základě schválené projektové dokumentace a závazných stanovisek památkové péče. Zásadním dogmatem při rekonstrukci je dovést objekt do podoby tvarosloví a krásy výzdoby v době vzniku, tedy před téměř sto třiceti lety, aby měl návštěvník pocit, že samotná historická budova je nejcennějším exponátem. Budova musí tedy při všech stavebních úpravách zůstat vizuálně v původním stavu.

Fasáda
Výsledný stav fasád je diametrálně odlišný od stavu před rekonstrukcí. Černá fasáda, která byla v sedmdesátých letech v případě některých prvků uměle patinována do tmavých tónů, po dočištění a finální patinaci září ve světlých tónech pískovce (okrová). Veškeré práce podrobně sledují odborníci (projektanti, architekti, dozor) a jsou konzultovány s památkáři (NPÚ + MHMP OPP), jednotlivé výstupy jako barevnost, míra čištění a doplnění chybějících částí schvalují příslušné odpovědné osoby. Zajímavost: sochy z atik byly sneseny a restaurovány ve specializovaných ateliérech mimo hlavní budovu Národního muzea, poté jeřábem vráceny opět na místo. Kuželky a madla balustrád na korunní římse byly snášeny na terén, kde proběhlo jejich třídění z hlediska použitelnosti a následné restaurování. U prvků, které nebylo možné snést z budovy dolů, probíhá tento proces přímo na budově. Celková barevnost balustrády je laděna do jednoho tónu nezávisle na tom, zda jsou použity původní, nebo nové prvky.

Interiéry – Pantheon
Pantheon je situován v přední části středního traktu, přímo pod hlavní věží, a je brán jako jedna z nejcennějších částí hlavní budovy Národního muzea. Jedná se o jednu z nejvíce vyzdobených místností, rozprostírající se přes dvě podlaží, se štukovými a kamennými prvky (sloupy, sloupky, pilastry, krby), s umělým mramorem a malbami na stěnách, která je zaklenuta kopulí z malovaného skla. Práce na restaurování prostor (Brandl s.r.o., hlavní restaurátorkou interiérů je RNDr. Nečásková) se rozběhly na počátku ledna 2017 a po důkladných restaurátorských průzkumech veškerých prvků (malby na stěnách, štukové prvky, umělý kámen, kamenné prvky apod.) a probíhaly od shora, od kopule, směrem dolů k podlaze. Zajímavost: v úrovni horní části Pantheonu (těsně pod kopulí) bylo při průzkumech zjištěno poškození malby lunety s obrazem Václava Brožíka – J. A. Komenský předkládá městské radě v Amsterodamu svá didaktická díla. K tomuto poškození došlo dlouhodobým zatékáním do tympanonu, kvůli němuž se extrémně zvýšila vlhkost zdiva (průnik až do interiéru budovy) a došlo i k masivnímu zasolení celé konstrukce. Proběhla záchrana malby tzv. strukturálním zajištěním – sejmutí klasickou technikou transferu, odsolení a sanace malby. V současnosti je kompletně restaurovaná malba navrácena na původní místo.

Konstrukční řešení

Podlahy
V budově jsou použity různé druhy klasických podlah. Nejvíce rozšířené jsou mramorová velkoformátová dlažba ve zdobných a slavnostních místnostech, lité teraco v čistě provozních úsecích (chodby, hygienická zařízení apod.) a dřevěné podlahy pokryté vlýskami ve výstavních sálech. Právě dřevěné podlahy se skladbou dřevěné polštáře, zásyp, prkenný záklop, nově sendvičové desky a dubové vlýsky zabírají asi největší plochu ze všech druhů podlah. Zajímavost: při zahájení prací na dřevěných podlahách byly zjištěny nové skutečnosti (proměnné tloušťky násypů, menší tloušťka záklopů podlah), kvůli kterým nebylo možné provést skladbu podlah tak, jak uváděla zadávací dokumentace. Do podlahy navíc nebylo možné z důvodu nedostatku prostoru, který je limitován stropní konstrukcí, umístit navržené kabelové žlaby, komplikace představovalo i samotné křížení žlabů. Po poměrně komplikovaném vzorkování a hledání optimálního řešení byl upraven a schválen návrh podlahové konstrukce, který umožňuje uložení požadovaných instalací a zároveň splňuje normové požadavky na zatížení podlah. V současné době jsou hotové hrubé podlahy a řeší se pokládka repasovaných, respektive nových vlysů pro finální povrchy podlah.

Výplně otvorů
V budově se nachází cca půl tisícovky historických oken k repasi. Zabudované části méně poškozených oken, především těch do dvorů (nově zastřešené prostory), byly opraveny na místě. Okna na fasádách jsou však v rámci rekonstrukce historické budovy Národního muzea komplikovanou kapitolou. Zajímavost: rekonstrukci fasádních oken nebylo možné řešit podle zadávací projektové dokumentace, protože většina oken je v horším stavu, než se předpokládalo. Z toho důvodu musela být stanovena speciální komise složená z odborníků, která posuzovala stav každého okna zvlášť a stanovila další postup. Poté byla demontována křídla oken, vybourány rámy a následně proběhl odvoz do dílen, kde došlo k opravám a úpravám původních historických oken. V současné době jsou veškeré rámy s křídly a novými skly vráceny zpět na původní místa.

Střechy
Břidlicová krytina na střeše nad křídly budovy byla kompletně rozebrána a proběhly práce na střešní skladbě. Jako střešní krytina je opět použita břidlice ve stejném spárořezu, jako byl ten původní. Vzhledem k tomu, že je lom s původní břidlicí vytěžen, použila se nová břidlice ze Španělska. V interiéru byl kompletně odhalen původní krov, který zůstal v maximální míře zachován, byl pouze zpevněn a lokálně byly upraveny vazby – směrem do světlíků, kde se mansardová střecha z poloviny minulého století měnila opět na klasický sedlový tvar. V exponovaných místech byly doplněny nové nosné prvky, a to jak dřevěné, tak kovové.

Břidličná krytina byla položená nová, část měděných prvků byla repasována, část obměněna za novou měděnou krytinu s patinou na hlavní věži i na rohových věžicích, a to včetně zlacení zdobných prvků. V rámci plochy střechy jsou veškeré detaily a klempířské konstrukce z mědi či olověného plechu. V maximální míře se využívají původní prostupy střechou – např. komíny slouží jako výdechy VZT, nové prostupy střechou (VZT, SOZ apod.) jsou situovány za hranu hřebene na vnitřní stranu střechy tak, aby nerušily dálkové pohledy na budovu.

V rámci rekonstrukce se nově realizovalo skleněné zastřešení dvoran, které má zajistit rozšíření výstavních ploch budovy. Skleně-né zastřešení je neseno ocelovou konstrukcí uloženou na obvodové zdi dvoran tak, aby bylo oproti břidličné střeše zapuštěno a ne-bylo tak z horizontů a dálkových pohledů viditelné.

Spojovací chodba
V polovině května 2016 byly po provedení náročných přeložek kabelovodů zahájeny práce na spojovací chodbě mezi novou budovou a historickou budovou Národního muzea. Chodba bude součástí expozičních ploch budov muzea, bude trvalým podzemním objektem vedeným pod Vinohradskou třídou. Účelem stavby je rozšíření výstavních ploch umístěných v podzemí a umožnění přechodu návštěvníků mezi budovami tak, aby nemuseli opouštět vnitřní prostor budov.

Spodní úroveň monolitické konstrukce tubusu se nachází v hloubce cca 9–12 m pod úrovní povrchu a je zasypána 1,5–2 m zeminy. Kvůli stísněnému prostoru a komplikované realizaci bylo nutno při výstavbě v otevřené stavební jámě používat nestandardní postupy, jako je například přenášení strojů jeřáby. Otvor pro chodbu byl realizován jako hloubená jáma pažená výdřevou mezi záporami z HEB ocelových profilů doplněná betonovým ztraceným bedněním, jež bylo opatřeno vlastní povlakovou hydroizolací (černá vana), do vzniklého prostoru pak bylo vybetonováno vlastní těleso tubusu chodby z vodonepropustného železobetonu (bílá vana). Tloušťka stěn vlastního tubusu se pohybuje od 0,6 m po 1 m.

Geologie podloží
Při zhotovování mikropilot pro podchycení budovy bylo zjištěno, že směrem do Vinohradské ulice se mění podloží a pod únosnými křemenci se již v malých hloubkách nepravidelně vyskytují zvětralé, až silně zvětralé břidlice s výrazně menší únosností. Na tuto skutečnost se muselo reagovat a v poměrně krátké době bylo třeba změnit dokumentaci speciálního zakládání. Byly provedeny zátěžové zkoušky, po jejichž vyhodnocení byla dokumentace hlubinného založení upravena – změnil se způsob injektáže a délka mikropilot. Podobná situace nastala i po vyhloubení jámy pro spojovací chodbu. V současnosti je celé těleso spojovací chodby kvůli rozdílnému podloží založeno hlubinně místo původního založení na základové desce.

Podchycení budovy
Další ze zajímavých stavebních řešení se nachází v místech, kde spojovací chodba prochází pod historickou budovou Národního muzea. Podchycení stávající budovy nad spojovací chodbou bylo vzhledem ke geologii podloží vemi složitým procesem nejen ze stavebního hlediska. Bylo nutno navrhnout podchycení nosné konstrukce budovy. Původní koncept podchycení ze zadávací dokumentace počítal s provedením masivních kapes v základovém zdivu pro uložení ocelových nosníků, které umožní realizovat spojovací chodbu přímo pod budovou. Pro zajištění stability zachované části základů byla navržena tlaková injektáž. Nové řešení však použilo dva železobetonové nosníky – prahy, které jsou oboustranně přisazeny k základovému zdivu, a to těsně pod úrovní terénu, čímž se minimalizují stavební zásahy do základových konstrukcí a celé řešení je tak k budově šetrnější. Tyto nosníky doplňuje série ocelových nosníků, které vynášejí původní nosné zdivo. Celá konstrukce podchycení je podepřena mikropilotami, které jsou zabetonovány do základových prahů a jsou součástí zajištění stavební jámy, v níž vede tubus spojovací chodby.

Podchycení objektu pro spojovací chodbu – vlastní spojovací chodbu – vyprojektovalo středisko tunelů firmy SUDOP PRAHA a.s., podchycení historické budovy v místě podchodu tunelu přitom navrhla projektová kancelář specializující se mimo jiné na statiku pozemních staveb NĚMEC POLÁK, spol. s r.o.

Technické zajímavosti
■ Jeřáb
– pro výstavbu byl použit jeden z největších jeřábů: 82 m vysoký, se 70 m dlouhým ramenem;
– byl založen na mikropilotách do hloubky 6,5 m ve dvoraně.
■ Odpad
– z budovy bylo ručně vyvezeno více než 20 000 t suti a dalšího odpadu.
■ Nové rozvody elektroinstalace
– více než 600 km silnoproudých kabelů;
– necelých 700 km datových kabelů.
■ Systém vzduchotechniky
– rozvody VZT jsou vedeny v původních komínových průduchách;
– rozměr páteřního rozvodu VZT e cca 2 × 2,5 m;
– necelých 100 VZT zařízení vymění více než 80 000 m³ vzduchu za hodinu.
■ Stropní malby
– od začátku rekonstrukce se restaurovalo více než 17 000 m² stropních maleb.
■ Plejtvák myšok
– v průběhu rekonstrukce v budově zůstává kostra plejtváka myšoka a dále mamut i žirafa (obojí nebylo možno vystěhovat);
– po dobu výstavby má každý exponát svou vlastní ochrannou schránku.