Poslední dům Adolfa Loose

Okolnosti vzniku projektu Posledního domu

Rok 2020 byl vyhlášen rokem Adolfa Loose k připomínce 150. výročí narození tohoto výjimečného a celosvětově uznávaného architekta. Při této příležitosti inicioval generální ředitel Národního technického muzea Mgr. Karel Ksandr projekt Posledního domu Adolfa Loose. Se záměrem realizovat maketu domu v měřítku 1 : 1, která bude sloužit jako trvalá expozice, se obrátil na profesora Václava Girsu, vedoucího Ústavu památkové péče na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

Z historie

Adolf Loos zanechal návrh vily pro Evu Müllerovou ve fázi rozpracované architektonické studie. Vypracování projektu Posledního domu tedy předcházela rozsáhlá badatelská činnost, která objevila a uspořádala množství variant Loosových plánů. Rozhodnutí, jakou variantu vybrat a jak Loosovu studii dopracovat, se opírá o studium Loosových děl, odborných článků i dostupné literatury s obrazovou fotodokumentací. Velmi cenným zdrojem byly dochované rozhovory s Adolfem Loosem, které shrnují jeho představy o podobě domu a jeho výbavě.

Adolf Loos v nich popisuje proces, jak se k zakázce na dům dostal. Na jeho počátku stálo zadání malého, úsporného a levného domku, který by byl vhodný jak pro dělnickou rodinu, tak i pro střední vrstvy. Dům měl sloužit jako startovní pro zaměstnance firmy Müller & Kapsa. Architekt Adolf Loos pro tento projekt zamýšlel využít půdorysů z již realizovaného projektu sídliště Heuberg ve Vídni. Vídeňský projekt byl založen na rychlé, levné a efektivní výstavbě minimálních řadových domků pro chudé dělníky. Adolf Loos typ těchto domů popisoval jako House mit einer Mauer, jelikož jedinou zděnou část představovala dělicí stěna mezi jednotlivými domy v řadě a zbývající části konstrukce byly dřevěné. Poslední dům, který z tohoto konceptu ideově vychází, je solitér, a tak je konstrukce celodřevěná.

V průběhu navrhování však na firmu dr. Müllera začala doléhat průmyslová i finanční krize a projekt startovních domků pro zaměstnance musel jít stranou. Adolf Loos byl však odhodlán rozpracovaný projekt dokončit, a proto dospěl s dr. Müllerem ke kompromisu. Návrh měl být transformován a využit ke stavbě domu pro dceru dr. Müllera Evu. Dispozičně musel tedy Loos návrh značně upravit. Inspirací ve vnitřním uspořádání mu byla jeho dřívější realizace – Ruferova vila z roku 1922 ve Vídni. Ta se propsala jak do návrhu dispozice vylepšeným Raumplanem (prostorovým řešením) na velmi malé ploše, tak i do prvotních skic fasád. Inspirací mohly být i další realizace – například Müllerova vila v Praze z roku 1930, která je však značně honosnější a větší než zamýšlený projekt Posledního domu. Ke sklonku života se Adolf Loos velmi zabýval implementací Raumplanu do extrémně malých domů. Vzniklo několik variant dalších projektů, například Dům pro jednu rodinu, které se Poslednímu domu nápadně podobají.

Proces bádání

Dobové plány k Poslednímu domu jsou pouze ve fázi studie. To v tomto případě znamená, že dochovaná výkresová dokumentace nabízí pouze půdorysy a pohledy – oboje často ve variantách a s četnými zásahy rukou od Adolfa Loose, viz obr. 2. Řezy jsou nekompletní, nečitelné nebo nesouhlasí s předchozími výkresy a patří zřejmě k jiné variantě návrhu. Přesné vnitřní výškové uspořádání bylo tedy nutné odhalit téměř detektivní prací. Jedním z vodítek pro stanovení výšky konstrukcí se stalo mimo jiné použití pevné výšky stupně tzv. Loosova schodu, které ve svých projektech velmi často používal. Profesor Friedrich Kurrent z mnichovské polytechniky se zabýval Posledním domem Adolfa Loose a vytvořil vlastní plány i model domu, který posloužil pro základní představu. Bohužel se záhy objevila celá řada nesrovnalostí s nejnovějšími poznatky a dochovanou dokumentací. Přesnější podklad poskytl architekt Petr Krajči formou modelu, který připravil pro účely právě probíhající výstavy v Národním technickém muzeu Adolf Loos světoobčan. Model se stal výchozím pro stanovení konečného návrhu. I přesto se od něj mírně liší. Především bylo nutné na několika místech odstranit konflikt fasád a vnitřního uspořádání, které se u malého uzavřeného výstavního modelu nejevily tak podstatné.

Úskalí realizace

Po stanovení finální struktury návrhu – tedy po odsouhlasení a zkonzultování všech pohledů, půdorysů a řezů všemi zúčastněnými stranami – přišla druhá fáze. Tou byla transformace a do jisté míry i zjednodušení Loosova návrhu do soudobého konstrukčního projektu, tzv. makety objektu v měřítku 1 : 1, která bude sloužit jako trvalá venkovní expozice Národního technického muzea v Praze na Letné. Tato prezentace formou funkční makety s sebou nese různá specifika, se kterými se v běžné projektové praxi nesetkáváme. Pokud bychom chtěli být přesní, zřejmě bychom neměli exponát nazývat stavbou – aby totiž byla funkčním a trvalým exponátem, do kterého mohou vstoupit i návštěvníci, musí splňovat některé vyžadované požadavky právních předpisů, jako je například požadavek na stabilitu stavby, požární bezpečnost nebo funkční hydroizolace.

Studenti s pedagogy vybrali stavební postupy, materiály a konstrukční principy, které co nejvěrněji zachovají Loosův návrh, ale zároveň umožní efektivní soudobou výstavbu. Vnější tvář domu včetně okenních a dveřních výplní, fasádních prvků atp. si zachová věrnou podobu hotového domu se všemi detaily. Na druhou stranu některé detaily, povrchy a prvky, především v interiéru, nebudou záměrně řešeny. Pojetí vnitřních prostorů bude abstrahováno, zjednodušeno se základním dělením prostoru na místnosti a pouze s dveřními otvory, tedy bez úprav stěn, nábytku, koberců a dalšího vybavení. Toto zjednodušení má dva důvody. Prvním je nedostatek detailní dokumentace, která by přesně popisovala konkrétní řešení všech prostor interiéru domu a umožnila se rozhodnout jednoznačně, a tedy správně. Druhým důvodem je mimořádná nákladnost realizace komplexního návrhu s autentickým vybavením do všech detailů – s replikami nábytku, dobového osvětlení, sanitárního vybavení apod. Plánovaný prázdný interiér umožní širší využití objektu jako expozice a zároveň tvoří prostor pro ověřování budoucích návrhů a řešení interiéru.

Řešení hrubé stavby

Poslední dům bude umístěn na volném rovinatém pozemku, kde bude běžným způsobem připraven plošný základ – pasy. Ty byly zvoleny z tvárnic ztraceného bednění. Na monolitickém základu pak bude osazena přes zakládací fošnu vlastní nosná konstrukce. Stavba navrhovaná Adolfem Loosem v meziválečném období počítala s dřevostavbou v běžném systému, který lze nazvat po americkém vzoru „two by four“. Šlo tehdy o dřevěnou rámovou konstrukci z hraněného řeziva, tj. kombinaci sloupků, fošen a pobití. Tu by bylo možné provést zcela autentickým způsobem a u trvalé stavby by to jistě mělo své opodstatnění. Pro zbudování makety však bylo rozhodnuto užít soudobou a inovativní technologii, a to konkrétně dřevěných panelů z masivního dřeva. Tyto panely jsou předem vyrobeny v továrně. Tím se vymezí skutečný tvar budovy s podlažími, stropy, pozicemi okenních a dveřních otvorů, všemi spoji a návazností mezi panely a částmi konstrukcí nebo i rozvody elektřiny. Ve fázi hrubé stavby tedy půjde o skutečnou dřevěnou maketu působící dojmem zvětšeného balzového modelu.

Rozhodnutí o využití vrstvených masivních panelů CLT s sebou ovšem přináší poměrně vysoké nároky na kvalitu zpracování a úroveň detailu projektové dokumentace. Jak již bylo zmíněno, panely nosné konstrukce se vyrábějí v továrně, a to s milimetrovou přesností včetně všech otvorů, výřezů prostupů a drážek. Cílem je do panelů na stavbě zasahovat minimálně, nejlépe prakticky vůbec. Konstrukce má celou řadu specifik, které je nutné znát a dodržet. Pokud se všechna tato specifika podaří splnit, je sestavení konstrukce na stavbě otázkou maximálně několika dní. Zároveň je nutné mít stále na paměti, že se jedná o studentský projekt. Studenti museli vyvinout značné úsilí pro vypracování projektové dokumentace v takové kvalitě, aby byla pro realizaci Posledního domu Adolfa Loose skutečně využitelná.

Kromě čistě technických aspektů technologie CLT byl důležitou součástí projektu také způsob zpracování dokumentace. U projektů z CLT panelů lze velice efektivně využívat nástrojů metody BIM. Jde zejména o fázi komunikace mezi projektantem a výrobcem, kdy dochází k využití modelu konstrukce pro přípravu výrobní dokumentace. Se všemi specifickými aspekty projektu si studenti poradili velice dobře. Dokumentaci zpracovali na velice kvalitní úrovni. V současné chvíli je projektová dokumentace připravena na takové úrovni, že je možné předat 3D model konstrukce výrobci pro zpracování výrobní dokumentace. V této fázi určitě dojde k dílčím úpravám a zpřesnění návrhu konstrukce. Doufejme, že se podaří tuto fázi realizovat ve spolupráci se zpracovateli dokumentace, v té době studenty, dnes již absolventy Fakulty architektury ČVUT v Praze.

Konstrukční detaily

Ponechat objekt v surové podobě CLT panelů zní lákavě a atraktivně, ale taková „supermaketa“ by nemohla být umístěna ve venkovním prostředí. Bude proto třeba pokračovat s dokončením obvyklého pláště stavby, kde jsou fasády obloženy „peřenými“ prkny, a to již včetně všech správně zpracovaných detailů a prostupů oken až po atiku s oplechováním. V patře stavby bude vložena do stěny konzolová konstrukce balkonu včetně zábradlí.

Všechny prvky, které se výrazněji uplatňují vizuálně, byly důkladně navrženy buď podle dochovaných plánů nebo podle analogických staveb Adolfa Loose. Například detaily zpracování již zmiňovaného balkonu jsou inspirovány konstrukcí, která je užita na dřevostavbě Khuner Haus, tedy jen o pár let starší než Loosova realizace.

Střecha, která nebude přístupna návštěvníkům, je plochá, atiková, s malou nástavbou, která kryje výstup ze schodiště. Technicky je střecha řešena jako povrchově izolovaná asfaltovými pásy na pobití, spádována je příčnými vazníky, svedena k jedné atice, kde je poté rafinovaně odvodňována – potrubím vedeným dutinou komína. Komín, v návrhu napojený na krb v obývacím pokoji, bude samozřejmě pouhým dutým modelem. Lze jej proto využít pro vedení dešťových svodů z ploché střechy.

Okna a dveře jsou voleny se znalostí Loosových realizací. Některé kusy budou přesnými replikami dobových oken včetně závěsů a mechaniky otevírání či vysouvání s protizávažím. V jiných případech, kdy není třeba okna otevírat, budou zjednodušena tak, aby vizuálně odpovídala historickým okenním výplním, avšak s fixními křídly, která budou z důvodu snazší údržby demontovatelná.

Maketa má kromě vnějšího vzhledu skutečné stavby přístupný interiér, jenž svým ztvárněním stojí na pomezí hrubé a finální stavby. Podlahy budou položeny čisté – masivní dřevěné, v pokojích smrkové, schodiště bude pro větší odolnost obloženo dubem. Pro tvorbu Adolfa Loose jsou typické sokly, často lemující i schodišťové stupně. Ty budou užity i v případě stavby makety a dodají jinak záměrně holé stavbě pozoruhodný detail. Sokly bude možné využít i k trasování elektroinstalací a umístění napojovacích bodů. Elektrorozvody budou provedeny pro jednoduchou elektrifikaci, půjde o zásuvkový rozvod, který umožní osazování stojanových svítidel. Voda, kanalizace ani vytápění nebudou v maketě řešeny vůbec.

Umístění na pozemek

Další etapou, která byla započata již v létě roku 2020, je dovedení této netradiční akademické úlohy do realizace. Národní technické muzeum (NTM) má zájem takto připravenou akci dovést do zdárného konce. To si vyžádá doplnění dosud zpracované a často velmi podrobné dokumentace o některé součásti a posudky tak, aby bylo možno maketu v souladu s předpisy a zákony umístit na určené místo v areálu NTM na pražské Letné. Nejde o klasickou stavbu, ale o dočasný objekt, byť s určitými nároky na bezpečnost při užívání a obsahující stavební postupy. Při jednáních na počátku této etapy bylo prověřeno několik lokací a pozic i orientací, jak Poslední dům osadit v přiměřeně exponovaném, ale zároveň provozně logickém místě. Jako nejvhodnější byla vyhodnocena plocha u parkoviště při jižním okraji areálu. Je to místo, kde v současnosti stojí jednopodlažní dočasná stavba tzv. Orlíka z padesátých let 20. století. Jde o původní výstavní pavilonek na vyvýšeném soklu, dnes používaný jako sklad. V této stavbě se původně nacházel nedochovaný funkční model přehrady Orlík. Část původního soklu „Orlíka“ by mohl sloužit jako podesta pro umístění makety a na současný obrys by navázala doplněná terasa. V tomto místě lze řešit i samostatný přístup návštěvníků. Dalším krokem bude vypsání výběrového řízení na dodavatele všech konstrukcí a technologií.

Návrh interiéru

Zároveň s řešením umístění stavby se na Fakultě architektury ČVUT v Praze pokračovalo s dalším tématem souvisejícím s Posledním domem Adolfa Loose. Abychom nepřišli o konkrétní představu možného interiérového řešení, bylo vypsáno téma řešení interiérů Posledního domu jako samostatná semestrální úloha v pokračujícím zimním semestru 2020/2021. Na základě prostudování dalších publikací (např. Rozhovory s Loosem na posteli) a rešerší jeho realizací vznikla ucelená sestava návrhu sedmi místností z interiéru Posledního domu. Inspirací pro detailní návrh byly Loosovy interiéry plzeňských bytů, Müllerovy vily, Steiner Haus, Khuner Haus, Rufer Haus či další Loosovy stavby. Studenti v rámci semestrální práce zpracovali detailní návrh interiéru, jejž je možné zhlédnout on-line. Tento návrh nebude realizován fyzicky, ale byla vytvořena interaktivní prohlídka těchto interiérů, která je k dispozici na webové stránce www.poslednidum.cz.

Tvůrčí tým projektu

Realizační dokumentace Posledního domu Adolfa Loose vznikla na Fakultě architektury ČVUT v Praze, Ústavu památkové péče, v ateliéru Girsa (prof. Ing. arch. akad. arch. Václav Girsa, Ing. arch. Martin Čtverák) a ve spolupráci s kolegy z Ústavu stavitelství I (Ing. arch. Aleš Mikule, Ph.D., Ing. arch. Marek Pavlas, Ph.D.). Během dvou semestrů na projektu pracovali čtyři studenti magisterského programu oboru architektura a urbanismus. Studenti jej konzultovali také se zástupci Národního technického muzea (Mgr. Karel Ksandr) a Muzea hlavního města Prahy – Studijního a dokumentačního centra Norbertov (Ing. arch. Petr Krajči, Mgr. Maria Szadkowska). V prvním semestru, kdy se řešila konstrukční část celého domu, úlohu zpracovávali studenti Bc. Dominika Blahová, Bc. Tomáš Beneš a v současnosti již absolvent Ing. arch. Martin Hanuš. Pro řešení koncepčního návrhu interiéru v druhém semestru se do týmu ještě přidala Bc. Eliška Šmardová.

Zdroje:
[1] LONG, Christopher. Adolf Loos: poslední domy = the last houses. Přeložila Lucie KELLNEROVÁ KALVACHOVÁ. Praha: Karel Kerlický – KANT, 2020. ISBN 978-80-7437-320-6.
[2] SZADKOWSKA, Maria, Leslie VAN DUZER a Dagmar ČERNOUŠKOVÁ. Adolf Loos – dílo v českých zemích. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2009. ISBN 978-80-86970-93-6.
[3] ŽENATÝ, Berty. Americké domečky, 1931.