Ocelová konstrukce Sportovní haly v Praze

V příspěvku je popsán vývoj, kterým se dospělo ke konečnému řešení ocelové konstrukce Sportovní haly v Praze - Holešovicích (Tesla Arena HC Sparta Praha, a.s.), popis montáže i výčet odborníků, kteří se podíleli na vytvoření této velmi zdařilé stavby, dosahující svou originalitou a provedením světové úrovně. V principu se jedná o ocelovou ortotropní válcovou skořepinu vyztuženou skříňovými oblouky (obr. 1).

¤ Obr. 1. Budova Sportovní haly v Praze - Holešovicích před dokončením v roce 1963

Rychle vzrůstající požadavky na tělovýchovná zařízení vyvolaly v roce 1953 potřebu zřídit v Praze provizorní sportovní halu s umělým kluzištěm, která by spolu se Zimním stadionem na Štvanici rozšířila tréninkové možnosti ledního hokeje a krasobruslení a rovněž zlepšila předpoklady pro pořádání mezinárodních soutěží¹⁾. Jako provizorium měla sloužit ocelová konstrukce budovy Strojnického paláce²⁾. Pro připravované mistrovství světa v ledním hokeji v Praze bylo následně započato s rekonstrukcí tohoto objektu vestavbou ledové plochy a tribun s příslušenstvím i s úpravou ocelové konstrukce. Jelikož rozpětí střední lodi původní ocelové konstrukce bylo menší než šířka ledové plochy, bylo nutné ledovou plochu orientovat kolmo k podélné ose haly. To vyžadovalo vynětí dvou hlavních nosných sloupů a podepření takto rekonstruovaného rámu pomocnou konstrukcí. Tyto práce, spolu s vybudováním betonové plochy se suterénem pro chladicí zařízení a spodní části betonové západní tribuny byly provedeny ve velmi krátké době³⁾. K dokončení celého záměru však nedošlo, jednak proto, že odkladem MS ztratil na naléhavosti, a také proto, že se zvýšily nároky investora na vnitřní vybavení Sportovní haly.

Návrh a realizace ocelové střešní konstrukce
Po přerušení výstavby Sportovní haly v roce 1954 byly v následujících letech zpracovány různé alternativy, které by zvýšeným požadavkům investora lépe vyhovovaly, za použití původní ocelové konstrukce. S realizací poslední z nich, obsahující dalekosáhlou rekonstrukci ocelové konstrukce původní haly vynětím šesti hlavních rámových sloupů, bylo započato na podzim roku 1958⁴⁾. Od původní koncepce opírající se o zachování původní ocelové konstrukce však bylo dodatečně upuštěno a konečné řešení se zaměřilo výhradně na dosažení vysoké technické úrovně Sportovní haly s podmínkou, že dosavadní investice budou využity.
Koncepci nového návrhu bylo třeba podřídit omezujícím dispozičním i časovým podmínkám, z nichž logicky vyplynul další požadavek, aby stará konstrukce Strojnického paláce nebyla překážkou, nýbrž pomocným prostředkem realizace nového záměru. Ten respektoval dispozici Strojnického paláce zachováním systému tří lodí, z nichž střední obsáhla součet rozpětí tří lodí staré konstrukce a její výšku (obr. 2). Postranní lodě, doplňující předem určený půdorys haly, jsou zastřešeny příhradovou konstrukcí, přebírající vodorovné a svislé účinky střední lodě.

¤ Obr. 2. Příčný řez původní ocelovou konstrukcí Strojnického paláce s náznakem nově navrhované ocelové ortotropní skořepiny zastřešení Sportovní haly v Praze

Hlavními půdorysnými elementy konstrukce jsou dva příhradové spojité průvlaky o třech polích, probíhající v podélném směru halou, kterou rozdělují na tři lodě (obr. 3). Na koncích jsou podepřeny na čelných stěnách haly železobetonovými a zděnými konstrukcemi. Vnitřní podpory tvoří dva sloupy ze silnostěnných trub, vyplněných betonem. Příhradové vazníky a vaznice postranních lodí i vlastní průvlaky jsou vyrobeny rovněž z ocelových trub, dílensky i montážně svařovaných převážně bez použití styčníků. Montážních šroubovaných styků nebylo zásadně používáno. Spodní pás průvlaků, na němž spočívá skořepina střední lodi, je ztužen horizontálním příhradovým ztužidlem s rozpětím rovným délce haly, o výšce rovnající se šířce postranních lodí. Jeho diagonály sledují z estetických důvodů mírně zakřivené spodní pásy vazníků. Toto ztužidlo zajišťuje současně prostřednictvím vazníků, které jsou stejně vysoké jako průvlaky, horní pásy průvlaků proti vybočení.

¤ Obr. 3. Přičny řez novym objektem Sportovni haly v Praze

Svislé účinky skořepiny se přenášejí do podpor příhradových průvlaků. Vodorovné účinky se roznášejí vodorovným příhradovým ztužidlem jednak do táhel, jednak do ložisek průvlaků.
Plocha střední lodi (63x96 m) je zastřešena tenkostěnnou ocelovou celosvařovanou ortotropní válcovou skořepinou, jejíž střednice má tvar kruhového oblouku (obr. 4). Její rozpětí 64,12 m je rovno vzdálenosti obou podélných průvlaků, její vzepětí cca 17,0 m bylo dáno výškou staré konstrukce, kterou svým vrcholem překrývala. Po délce je skořepina rozdělena na šest polí pěti výztužnými truhlíkovými plnostěnnými obloukovými nosníky průřezu 900x900 mm, jejichž spodní pásnice navazuje na plášť skořepiny. Tyto nosníky slouží zároveň jako dukty rozvodu klimatizačního vzduchu.

¤ Obr. 4. Podélný řez novým objektem Sportovní haly v Praze

¤ Obr. 5. Budova Sportovní haly v Praze

¤ Obr. 6. Pohled na postup a charakter montáže ocelové konstrukce zastřešení Sportovní haly v Praze

Krajní pole skořepiny jsou podepřena na západní straně železobetonovým obloukovým nosníkem (pevný okraj skořepiny), na východní straně ocelovým plnostěnným obloukovým nosníkem průřezu I (posuvný okraj skořepiny), který je umístěn na šířku dilatační spáry od železobetonového nosníku identického tvaru, náležejícího ke konstrukci východní čelné stěny. Dilatační systém skořepiny odpovídá uložení průvlaků, jež je na západní straně pevné a na východní straně pohyblivé. Plášť skořepiny je vyztužen pravoúhlým čtvercovým systémem žeber 1500x1500 mm, který činí skořepinu ortogonálně anizotropní (obr. 11). Čtyřmilimetrový silný plech tvořící plášť skořepiny je z oceli 37. Příčné výztuhy jsou plnostěnné (stěna 220/3), se spodním pásem z trubky 60/3, podélné výztuhy jsou z lisovaných profilů z široké oceli 300/3, výšky 120 mm a šířky 60 mm. Mezi příčnými a podélnými výztuhami je plášť skořepiny na vnitřní straně vyztužen podružnými výztuhami z páskové oceli 40/3, uspořádanými v úhlopříčkách čtverce 1500x1500 mm. Tyto výztuhy zajišťují lokální tuhost pláště, nutnou pro kombinaci příčného zatížení pláště s normálovými a smykovými vnitřními silami. Všechny prvky popsaného výztužného systému skořepiny jsou k plášti přivařeny buď průběžnými nebo přerušovanými svary.
Skořepina byla vyráběna v panelech velikosti cca 8x3 m. Plech této velikosti se upínal do zvláštního přípravku. Předvyrobené příčné, podélné a podružné výztuhy se vkládaly do přípravku v příslušné sestavě a po upevnění příchytnými šrouby se přivařovaly k plechu. Po dvou stranách panelu se přivařovaly podkladní pásky pro montážní svary. Rovněž trubky spodního pásu příčných výztuh se opatřovaly na jedné straně vloženým nátrubkem, sloužícím jednak k podložení montážního svaru, jednak k navádění sousedního panelu do montážní polohy. Výrobní manipulace spojené s dopravou materiálu, obracení přípravku, vyjímání hotových panelů z přípravků a jejich nakládání na trajlery obstarával mostový jeřáb ve výrobní hale. Panel byl opatřen čtyřmi provizorně navařenými oky a zdvihán pomocí vahadla jak ve výrobní hale, tak na staveništi, kde k vykládce sloužil autojeřáb HSC 5. Ve stejném závodě (Modřanské strojírny, n.p., Komořany u Prahy), který vyráběl panely skořepiny, byly současně vyráběny 3 až 5t sekce obloukových truhlíkových výztužných nosníků. Trubkovou konstrukci postranních lodí vyráběly v příslušném předstihu Válcovny trub, železárny n.p., Chomutov.

Montáž konstrukce
Důležitým faktorem montáže byla stará ocelová konstrukce Strojnického paláce. Návrh ocelové skořepiny vycházel ze základního předpokladu jejího montážního využití jako skruže. Kdyby totiž bylo nutné budovat zvláštní podpůrné lešení, byla by montáž příliš nákladná a pomalá. K tomu přistupoval časový faktor, který si vynucoval realizaci montáže současně se stavebními pracemi uvnitř haly. Rovněž tomuto požadavku vyhovovalo předpokládané využití staré konstrukce jako montážní skruže, neboť pod její ochranou mohly stavební práce bezpečně a nerušeně probíhat za současné montáže skořepiny. Toto řešení však znemožňovalo instalování jakýchkoliv montážních pomůcek uvnitř areálu haly a bylo nutné volit jen taková řešení, která by umožňovala montáž skořepiny pomůckami umístěnými vně areálu. Problém byl komplikován i tím, že stavba byla ze dvou stran prakticky nepřístupná pro těsnou blízkost sousedních objektů.
Na popud montážního závodu Brno, Královopolská strojírna, byl problém vyřešen jednoznačně a v plném rozsahu použitím spřažených kabelových jeřábů. Ve čtyřech rozích staveniště (s plochou přibližně 120x110 m) byly postaveny 40 m vysoké kotvené rozebíratelné stožáry (obr. 9). Pod každým z nich byl instalován desetitunový elektrický vrátek, z jehož bubnu vedlo lano přes kladku na hlavě stožáru do srdcovky, na níž byla všechna čtyři lana napojena. Na této srdcovce byla připojena kladka pro zdvihací lano, ovládané dalším pětitunovým elektrickým vrátkem. Jeřábník, jehož kabina byla umístěna v polovině výšky jihovýchodního stožáru, mohl nezávislým ovládáním vrátků pohybovat srdcovkou ve dvou směrech vodorovně a změnou průvěsu lan svisle. Zdvíhací zařízení se podle průvěsu měnila od 5 t do 3 t ve vrcholu konstrukce. V místech, kde konstrukce bránila přímému pohledu jeřábníka, se použilo k dorozumění montážní čety s jeřábníkem krátkovlnných přenosných vysílačů.
Montáž započala sestavením obou podélných průvlaků - části těžkých spodních pasů byly ukládány na pomocná lešení, diagonály a horní pásy tvořící montážní dílce byly dopravovány a zdvihány samostatně. Vazníky, vaznice a zavětrování se montovaly v prostorových sekcích. Po dokončení montáže postranních lodí začaly na stavbu přicházet první dílce obloukových truhlíkových nosníků. Pro jejich montáž bylo použito dřevěných pomocných bárek, postavených na střechu konstrukce Strojnického paláce. Montáž postupovala od patek k vrcholu, symetricky z obou stran, nejprve po dvou sekcích najednou, blíže k vrcholu, pak po jedné. Při vsazování závěrového vrcholového kusu bylo použito klínů mezi bárkami a konstrukcí.
Skořepina byla montována ze sekcí 16x3 m, které byly svařovány vždy ze dvou panelů na zemi. Zvláštní vahadlo, zavěšené na srdcovce jeřábu, umožňovalo zdvihnout tento dílec a dopravit ho na kterékoliv místo půdorysu. Zde je nutné podotknout, že panely skořepiny byly vyráběny současně s montáží, takže odpadla jejich skládka na staveništi. Použitý postup prací tedy kladl minimální nárok na prostor staveniště.
Montážní sekce skořepiny překrývaly vzdálenost mezi výztužnými nosníky a byly montovány obdobně jako obloukové nosníky, tj. postupně od patek k vrcholu, symetricky z obou stran. Sekce byly podpírány pouze uprostřed lehkým dřevěným lešením, spočívajícím na střeše konstrukce staré haly. Připojovaly se v podélných stycích stehovými svary a k výztužným obloukům zůstávaly nepřivařeny. Pak bylo první pole od západu odskruženo, na spodní straně natřeno a stará konstrukce pod ním byla odstraněna. Tento postup byl aplikován postupně od západu k východu, pole po poli.
Obavy, že by zdvihání sekcí velké plochy, ale malé hmotnosti (přibližně 1 t) mohlo činit potíže při nepříznivých povětrnostních podmínkách, se ukázaly nepodložené, neboť během celé montáže vítr nezpůsobil žádné časové ztráty.
Stará konstrukce byla demontována bez jakýchkoliv jeřábů. Všechny konstrukce, ať už vaznice a průvlaky v neporušeném stavu nebo sekce těžkých rámů získané autogenním řezáním, byly na zem sneseny pomocí nově smontované skořepinové konstrukce.
Za montáže skořepiny bylo možné přikročit k sestavení soustavy táhel spojujících patky oblouků. Soustava byla navržena jako prostorový systém s dvojím vyosením, neboť horizontální i vertikální táhla kolidovala s osvětlovací konstrukcí. Jelikož bylo nutné zachytit vodorovný účinek v uložení skořepiny, byly hlavice sloupů spojeny provizorními přímými táhly složenými ze čtyř průřezů lana Ø 40 mm, procházejícími na obou stranách kladkami, připevněnými nad hlavicemi sloupů ke styčným blokům průvlaku.
Definitivní táhla vyrobená z vysokopevné oceli byla montována současně s osvětlovacím mostem, který na nich byl v jeho konečné poloze zavěšen a v jehož konstrukci se definitivní táhla skrývají. V koncových bodech prostorového polygonu, které tvoři prostorové styčníky, jsou spojena tři hlavní nosná táhla ocelové konstrukce. Styčníky jsou zavěšeny osmi šikmými závěsy do ocelových truhlíkových nosníků. Svislé vypnutí táhel bylo dáno konečnou polohou osvětlovacího mostu. Styčníky byly vzájemně stabilizovány dvěma vodorovnými táhly. Každé z těchto táhel je opatřeno rektifikačním článkem. Tato okolnost se využila současně pro příznivé předpětí obloukových nosníků proti účinkům vlastní hmotnosti skořepiny.

¤ Obr. 7. Detail montáže 16x3 m sekce ocelové skořepiny zvedané souborem čtyř jeřábů

¤ Obr. 8 Trojkloubové ocelové rámy byly využity pro výstavbu ocelové konstrukce Sportovní haly v Praze

¤ Obr. 9. Schéma čtyř sestavovatelných spřažených kabelových jeřábů s vahadly

¤ Obr. 10. Hliníková konstrukce osvětlovacího mostu, zakrývající systém ocelových táhel nosné ocelové konstrukce, byla sestavena na těchto táhlech na betonové ploše haly v půdorysném průmětu jejího konečného uložení v ocelové konstrukci Sportovní haly v Praze

¤ Obr. 11. Pohled na ocelovou konstrukci ortotropní skořepiny zastřešení Sportovní haly v Praze

¤ Obr. 12. Prvky výztužného systému skořepiny

Osvětlovací most
Osvětlovací most o hmotnosti 30 t, jehož konstrukce je z duralových slitin (návrh a dodávku zajistily Závody Jiřího Dimitrova, Avia, n.p., Letňany), byl sestaven na betonové ploše haly v půdorysném průmětu svého budoucího umístění, současně se zamontovanými táhly ocelové konstrukce. Do konečné polohy byl vyzdvižen čtyřmi sestavovatelnými stožáry pomocí mohutných vahadel. Táhla byla zapojena pomocí nosníků do závěsného systému. Přitom bylo používáno rektifikačních článků, protože jedině tak bylo možno vyhovět vysokým nárokům na přesnost této montáže, kterou úspěšně provedla Královopolská strojírna v Brně.

¤ Obr. 13. Pohled na přípravu uchycení konstrukce osvětlovacího mostu čtyřmi věžovými jeřáby před jeho zvedáním

¤ Obr. 14. Pohled na osvětlený osvětlovací most a na část skořepiny zastřešení

Statický výpočet ortotropní válcové skořepiny
Statickému výpočtu ortotropní válcové skořepiny byla věnována v souladu se závažností teoretických a praktických problémů i při stísněných časových podmínkách mimořádná pozornost. K výpočtu sil při pružném uložení ortotropní skořepiny na průvlacích a k posouzení celkové i lokální stability bylo použito kromě některých známých a z literatur dostupných pro tento případ nově odvozených teoretických závislostí. Nelineární vztah závislosti deformace skořepiny na zatížení působící v obecném směru na skořepinu vyplýval z geometrické povahy problému - z teorie konečných deformací skořepin. Návrh skořepiny jako konečného řešení konstrukce Sportovní haly byl ovlivněn těmito okolnostmi:

• půdorysem haly, který musel být zachován, aby předchozí (částečně unáhlené) investice byly využity;
• starou ocelovou konstrukcí Strojnického paláce, která mohla být zcela odstraněna jen za předpokladu max. funkčního využití pro výstavbu Sportovní haly;
• harmonogramem výstavby a konečným termínem II/1962, který neměl být novým řešením narušen, tj. montážní práce na konstrukci střechy a stavební práce na tribunách a příslušenství haly musely probíhat současně;
• požadavkem na originalitu koncepce, neboť nebylo žádoucí aplikovat provedené konstrukce naše či zahraniční;
• dodržením hospodárnosti a rychlé realizace návrhu.

Těmto uvedeným nesnadným podmínkám návrh ocelové válcové ortotropní skořepiny vyhověl mimo jiné těmito charakteristickými vlastnostmi:

• válcovou skořepinu lze snadno vyrábět a montovat ze sériových panelů;
• nosná konstrukce je současně krytinou;
• konstrukce skořepiny má velmi malou konstrukční výšku, přičemž akustický a izolační podhled je zavěšen přímo na konstrukci, a proto nevyžaduje zvláštních konstrukcí pro podhled, jak je tomu u příhradových konstrukcí střech;
• výztužných oblouků skořepiny mohlo být využito jako duktů pro rozvod klimatizačního vzduchu;
• konstrukce je montovatelná z lehkých montážních dílců a umožňuje nejširší aplikaci automatického svařování jak při výrobě dílců, tak při montáži;
• konstrukce je prostřednictvím výztužných oblouků přizpůsobena k přenášení velkých osamělých břemen. Této vlastnosti bylo využito k zavěšení osvětlovacího mostu původně předpokládané hmotnosti 50 t a při demontáži staré konstrukce Strojnického paláce. Kromě toho bylo zavěšením osvětlovacího mostu možné vyvodit příznivé předpětí výztužných oblouků;
• konstrukce vykazuje vysokou statickou neurčitost statického systému, která zvyšuje bezpečnost konstrukce z hlediska výrobních nedostatků;
• umístěním výztužných oblouků vně haly bylo možné dosáhnout ortogonálním členěním výztuh skořepiny zcela neobvyklého a architektonicky příznivého účinku vnitřního prostoru;
• poloměr kruhové střednice skořepiny šlo volit tak, aby skořepina překlenula starou konstrukci Strojnického paláce, která pak mohla sloužit za montážní skruž;
• stavební práce uvnitř haly mohly během montáže skořepiny probíhat nerušeně. Tuto okolnost je nutné považovat pro rychlou a hospodárnou realizaci návrhu skořepiny za rozhodující;
• hmotnost konstrukce může konkurovat plnostěnným skořepinám dvojí křivosti (kupole) při větší výrobní jednoduchosti;
• konstrukce má vývojový charakter.

Svými rozměry a pojetím neměla skořepina ve světovém měřítku obdoby. Celková hmotnost skořepiny (bez oblouků) nad střední lodí (64x96 m) je 387 t, tj. 53,5 kg/m2 a 63 kg/m2 půdorysu.
Konstrukce výztužných oblouků a táhel nad týmž půdorysem má hmotnost 217,2 t. Tyto konstrukce jsou však ovlivněny dalšími účely, které nemají s funkcí skořepiny jako střešní konstrukce nic společného. Je to zejména zavěšení osvětlovacího mostu, které ovlivňuje jak dimenze výztužných oblouků, tak táhel, a funkce výztužných oblouků jako klimatizačních duktů, které musely být průlezné, a proto větších rozměrů, než bylo nezbytně zapotřebí. Hmotnost 217,2 t je třeba rozdělit podle poměru daných účelů viz tab. 1.

Zastřešení (t)	Zavěšení osvětlovacího mostu (t)	Klimatizace (t)
Výztužné oblouky 105,0	52,3	41,7
Táhla 8,9	9,3	-
Celkem 113,9	61,6	41,7

¤ Tab. 1. Rozdělení celkové hmotnosti skořepiny

Pro porovnání s obdobnými nebo jinými konstrukcemi je dále nutné vzít v úvahu, že konstrukce skořepiny plní funkci krytiny. V obdobných případech se používá vlnitého plechu, např. 100x50/1,75, o hmotnosti 28,35 kg /cm. Pro půdorys střední lodi Sportovní haly by činila hmotnost krytiny 137 t. Objektivní hmotnost skořepiny, plnící pouze nosnou funkci střešní konstrukce, je tedy 387 + 113,9 - - 137 = 363,9 t, tj. 50,2 kg/cm rozvinuté plochy a 59 kg/cm půdorysu.

Architektonické řešení skořepiny
V závěru ještě krátká zmínka o problémech souvisejících se začleněním ocelové konstrukce skořepiny do celkové stavební a architektonické koncepce Sportovní haly, jejímž autorem je Ing. V. Krásný, za spolupráce arch. J. Malého. V této souvislosti bylo třeba vyřešit řadu problémů vesměs zcela originálním způsobem.
Jedná se zejména o návrh klimatizace, který vypracoval Ing. F. Máca, a jehož koordinace požadavků kladla na kolektiv projektantů mimořádné nároky. Osvětlení haly, navržené Ing. O. Šůlou, vyžadovalo osvětlovací most, jehož konstrukci navrhl Ing. M. Holubec ze Závodů Jiřího Dimitrova, n.p., Letňany, které ji vyrobily a sestavily. V neposlední řadě je třeba se zmínit o zvukové a tepelné izolaci skořepiny - autorem je Ing. Nápravník a Ing. Sitta ze Stavebních izolací n.p. Praha. Realizace tohoto návrhu, který použil nové technologie pro výrobu panelů z plastických hmot, přispěla ke vzrušujícímu průběhu dokončovacích prací. Nelze vyjmenovat všechny členy velkého pracovního kolektivu projektantů, pracovníků výrobních a montážních závodů, kteří se svou obětavostí a dokonalou odborností o výstavbu této sportovní haly zasloužili. Můžeme si pouze přát, aby nepřeberné množství zkušeností, získaných ve všech zúčastněných oborech, bylo v nejširší míře publikováno, a sloužilo tak k dalšímu rozvoji techniky.

Autoři: Ing. Václav Horák, CSc., Ing. Jiří Bendík (Inženýrské stavby 11-1963, str. 412-417).
Architektonický typ Sportovní haly v Praze Holešovicích je určen novým technickým typem nosné ocelové ortogonálně anizotropní skořepinové konstrukce, chráněným autorským právem projektantů Ing. Jiřího Bendíka a Ing. Václava Horáka, CSc. a oceněným za vyřešení a realizaci ocelové konstrukce zastřešení Sportovní haly v PKOJF v Praze udělením Státní ceny KG v roce 1963.

Dodatek 2010
Sportovní hala bylo otevřena 7. března 1962 lední revuí Ledový večerník v provedení Čs. krasobruslařského souboru a od 14. března 1962 Mistrovstvím světa v krasobruslení, v němž zvítězili sourozenci Romanovi, Kanaďan Jackson a Sjuke Dijkstrová. Uprostřed letošního roku (2010) uplyne padesát let od největšího vypětí činnosti obou autorů (Ing. Václav Horák, CSc., Ing. Jiří Bendík) v oblasti koncepce, návrhu, výpočtů, konstrukce, výrobních výkresů, obtížné výroby a složité montáže nové Sportovní haly v Praze.
Po uvedení Sportovní haly do provozu autoři pravidelně prostory haly a ocelovou konstrukci sledovali. Zejména funkci a polohu ložisek, stav hlavních táhel a jejich spojek, stupeň korozní ochrany a funkci dalších opatření nutných pro zabezpečení spolehlivosti ocelové nosné konstrukce zastřešení, včetně zavěšení a stavu hliníkového osvětlovacího mostu kryjícího nejdůležitější články ocelové nosné konstrukce - systém hlavních táhel. Po dvaceti letech provozu Sportovní haly bylo rozhodnuto o nutné rekonstrukci celého podhledu pro novou akustickou a estetickou funkci a o vytvoření dvouplášťové střechy na nosné ocelové skořepině, se spolehlivou tepelně izolační a hydroizolační funkcí, krytou měděným plechem (1984-1987). Tato úprava vyvolala přitížení nosné ocelové konstrukce, statický systém byl znovu posouzen, některé prvky upraveny, některé i zesíleny.
Celá nosná ocelová konstrukce je podrobována s periodou deseti let pravidelným důkladným prohlídkám exaktními experimentálními metodami, nedestruktivními šetřeními fyzického stavu, podrobným přešetřením geometrických rozměrů i deformací konstrukce, případně úpravou zjištěných poškození některých částí konstrukce. Zvýšená pozornost je věnována soustavě hlavních táhel a jejich styků, přenášejících po rekonstrukci značné osové síly.
Výsledky prohlídek určují okamžitý stav ocelové konstrukce, postup sledování konstrukce a program následující prohlídky. Poslední periodická důkladná prohlídka byla provedena v roce 2001. Na základě dosažených výsledků a topologického šetření jednak projektovaného stavu, a také skutečného stavu ocelové konstrukce bylo umožněno realizovat unikátní výpočtový program (vlastní specializovaný software) APEG na velmi podrobné (čtyři) statické výpočty komplexu všech prvků ocelové konstrukce jako jednotného celku, uloženého na pevných, i na volných ložiskách (obr. 15, 16). Další prohlídka je na základě výsledků statických výpočtů a závěrů z roku 2001 odborně připravena na rok 2011.
Během padesáti let (od počátku montáže OK) všechny spolupráce a řešení závažných problémů (rekonstrukce střešního pláště, nová statická posouzení, včetně návrhů zesílení atd.) probíhaly mezi autory návrhu nového zastřešení a všemi vedoucími pracovníky Sportovní haly vždy v duchu vzájemného porozumění, v naprostém odborném a osobním souladu a ve vzájemné důvěře. Iniciativně, uvážlivě a cílevědomě s autory spolupracovali ředitelé: Pavel Lenek, Dr. František Jaroš, Alois Klouda, Dana Hálová, Václav Zuska, Dr. Jiří Jirka a další, z techniků zejména Jaroslav Tvrdík.
Problémy uvedené v dodatku k článku Ocelová konstrukce Sportovní haly v Praze řešili do roku 2007 společně oba autoři Ing. Jiří Bendík a doc. Ing. Václav Horák, DrSc., po tomto roce bohužel pouze zbylý poslední z autorů.

Autor dodatku 2010: doc. Ing. Václav Horák, DrSc.

¤ Obr. 15. Rozmístění okrajových podmínek u varianty volná ložiska

¤ Obr. 16. Tahové a tlakové napětí od stálého zatížení sníh - vítr u varianty pevná ložiska - projekt

1) Usnesením vlády ze dne 2. 12. 1952 k rozvoji tělesné výchovy a sportu bylo nově ustanovenému Státnímu výboru pro tělovýchovu a sport uloženo zajistit projektovou a rozpočtovou připravenost úprav Strojnického paláce na Starém Výstavišti v Praze.

2) Strojnický palác byl postaven ve Stromovce podle vítězného návrhu fy RUSTONKA (projektant Ing. Zdeněk Bažant, pozdější profesor mechaniky na Vysoké škole inženýrského stavitelství v Praze) v roce 1907 pro konání výstav a veletrhů. Objekt se skládal ze tří lodí, z nichž prostřední loď tvořily ocelové tříkloubové příhradové rámy o rozpětí 35,0 m, postranní lodě byly o rozpětí po 15,0 m. Celková šířka objektu byla 65,0 m (toto rozpětí bylo překlenuto v novém návrhu ocelovou skořepinou rozpětí cca 65,0 m). Délka původního objektu byla sice cca 96,0 m, avšak dělena po 19,0 m šesti ocelovými rámy, takže k dispozici nebyla souvislá část prostoru. Zastřešení (t)Zavěšení osvětlovacího mostu (t)Klimatizace (t)Výztužné oblouky 105,052,341,7Táhla 8,99,3-Celkem 113,961,641,7

3) Prostor pro ledovou plochu se měl vytvořit upálením stojek rámů, což bylo na jednom rámu provedeno. Brzy se však zjistilo, že tato úprava nestačí, a mělo se přistoupit podle požadavků ČSTVS k upálení dalších stojek sousedních rámů. Vykrýt požadovaný prostor další pomocnou ocelovou konstrukcí (na rozpětí 5x18,0 m) již nebylo možné i z toho důvodu, že ocelová konstrukce by zakryla výhled z již realizovaných železobetonových tribun.

4) Koncem roku 1958 byli Ing. Václav Horák, Ing. Jiří Bendík přes své zaměstnavatele ČSAV ÚTAM a MTS Plynoprojekt vyzváni novým investorem rekonstrukce Strojnického paláce HT MV k vyřešení vzniklé, velmi obtížné a složité stavební situace. Postup a průběh působení autorů a řešení, jehož výsledkem byla Sportovní hala, zaznamenává předložený článek Ocelová konstrukce Sportovní haly v Praze.