Minulost a současnost staveb ze dřeva

Dřevo je materiálem dostupným ve většině obydlených oblastí světa. Rozdílnosti nastávají samozřejmě v druhové skladbě lesů, která vychází především z rozdílných klimatických podmínek. V čase byla též v různých částech světa druhová skladba lesů změněna i z pohledu možností průmyslového využití jednotlivých dřevin. Například na území ČR bylo v dávných dobách jen 15 % smrkových porostů a v současnosti jich je přes 50 %. Dřevo se již od dávné minulosti používalo nejen při stavbě obydlí, jiných staveb a mostů, ale také lodí (mimochodem z inženýrského hlediska se loď dá vnímat jako dům otočený střechou dolů), strojů atd. V novodobé historii i automobilů a letadel. V průběhu druhé světové války se využívaly přednosti dřeva, jakými jsou dobré mechanické vlastnosti a malá hmotnost. Dřevěnou kostru mělo i jedno z nejrychlejších letadel druhé světové války Havilland DH.98 Mosquito. Ze dřeva se stavěly i vysokorychlostní bárky HSL, které používalo britské letectvo k záchraně pilotů sestřelených nad Lamanšským průlivem.

Vzhledem k tomu, že rok 2015 byl vyhlášen Rokem průmyslu a technického vzdělávání, je objektivní si připomenout, jakou máme tradici ve využívání dřeva pro stavební účely. V roce 2015 též uplyne 150 let od založení Spolku inženýrů a architektů v Království českém, který byl založen v roce 1865 a jeho pokračovatelem v současnosti je Český svaz stavebních inženýrů.

Minulost staveb ze dřeva
Česká republika leží ve středu Evropy a její území se vyznačuje tím, že se v ní stýkaly různé evropské stavební kultury. Znamená to, že na území republiky je možno historicky zaznamenat stavby ze dřeva charakteristické prakticky pro celou a zejména pak střední Evropu.

Stavby obydlí a domů
Již neandrtálci - Homo sapiens neanderthalensis - nežili jen v jeskyních, ale také v primitivních obydlích - chýších. Chýše postavené pravěkým člověkem byly vyrobeny z vhodných větví prokládaných většinou listnatými větvemi a na ně se kladla tráva. Půdorys těchto chýší byl kruhový, viz obr. 1.

Chýše postavené Homo sapiens fossilis byly vyrobeny také z větví stromů, ale byly potaženy kůžemi. Tyto chýše měly poměrně velký rozměr. Archeologové odkryli zbytky těchto chýší o rozměrech až 15 x 9 m. Půdorys těchto chýší měl obvykle eliptický tvar, viz obr. 2.

Prvním skutečným stavitelem se však stal až člověk žijící v období 6500 až 3000 př. n. l., kdy se začal věnovat zemědělství. Nejstarší zemědělci stavěli domy relativně pevné (tzv. dlouhé domy), jejichž životnost byla cca dvacet let. Neovládali však zatím konstrukční finesy, činila jim potíže zejména příčná vazba krovu a zavětrování. Zpočátku ani nedovedli tesařsky spojit tři trámy v jednom bodě. Nicméně z domů dokázali postavit celé vesnice, viz obr. 3.

Základní konstrukci domu většinou tvořilo pět řad kůlů zahloubených do země. Tři vnitřní řady podpíraly středové a vrcholovou vaznici a dvě vnější řady podpíraly okapové vaznice. Vnější řady kůlů byly propleteny proutím a poté omazány hlínou. Střechy byly patrně doškové.

Domy mívaly standardní šířku, danou konstrukčními možnostmi 5,5-7 m.
Zato jejich délka se lišila v rozmezí 20 až 45 m. Domy neměly okna, protože je nejstarší zemědělci neuměli do konstrukce zabudovat a hlavně je neměli čím zasklít.

V období kolem roku 400 př. n. l. sídlili na území Čech a části Moravy Keltové. Keltové stavěli lehké dřevěné stavby na kamenné podezdívce. Na obr. 4 je znázorněn zahloubený dům s předsíní, který se stavěl ve střední části keltských opidií.

Nadzemní část obydlí měla velmi nízké stěny z kamene, které překrývala sedlová střecha sahající až k zemi. Tento typ obydlí se potom používal ve střední Evropě po mnoho staletí.

V období 400-550 n. l. přišli na území naší země Slované, kteří se v ní již usadili natrvalo. Z archeologických nálezů vyplývá, že Slované stavěli obydlí stejného typu jako Keltové.

Zatímco na raně středověkých hradištích (prvních městech) tento typ obydlí později vystřídaly dokonalejší nadzemní stavby (především roubené), na venkově se udržel ještě velmi dlouho.

Mezi 13. a 15. stoletím se vytvořila tzv. lidová architektura (architektura vesnice), která si zachovala svoji ustálenou podobu až do počátku 20. století. Zároveň se lidová architektura v tomto období diferencovala regionálně podle dostupného stavebního materiálu, typů konstrukcí a jejich provedení, viz obr. 5 a 6.

Nejpevnější z dřevěných konstrukcí byla konstrukce roubená, jež převažovala u vesnických domů po celá staletí. Používala se také ke stavbě vícepodlažních domů. Patří k nim například Slezský dům (snad největší roubený dům v ČR) v Karlově Studánce, viz obr. 7, z roku 1909.

Kulatina, polohraněné a hraněné trámy, opracované sekerou (teprve od 16. století se používala pila), byly rovnány na sebe a v nárožích různým způsobem spojovány.

Stěny roubených domů zakončoval vaznicový věnec, na který se kladly stropnice - příčné trámy, které nesly stropní povaly.

Na vaznicový věnec byla položena i vazba střechy různého provedení v závislosti na zatížení sněhem, viz obr. 8, kterou většinou vyztužovaly pouze pásky v rovině vaznic a sloupků.

Jako střešní krytina se nejčastěji používaly slaměné došky, které byly na hřebeni překryty drny. V lesnatých a horských oblastech se používaly šindele.

Hrázděné konstrukce, viz obr. 9, patří k náročnějším konstrukčním systémům. Tento typ dřevostavby vznikl ve 12. století na středním Rýně. Hrázděné konstrukce se nejdříve používaly ve městech, teprve od konce 15. století také na venkově. Hrázděné stěny tvořily rámy z trámů, mezi které byla umístěná výplň. Dřevěná kostra minimalizovala potřebu velkých konstrukčních prvků a též umožňovala použít výplň z laciných, místně dostupných materiálů. Výplň tvořily většinou laťky či větve vzájemně propletené (popř. sláma) a omazané lepenicí - směsí jílu a řezanky. Od poslední čtvrtiny 19. století se začaly jako výplň používat cihly a vápenná malta.

Ve městech střední Evropy byl v 12. a 13. století nejrozšířenějším typem domu tzv. komorový dům ze dřeva s přilehlým průjezdem na dvůr, který se lišil od domu na vesnici jen krytým průjezdem. Od 14. století se začaly stavět městské domy z kamene a cihel. Vývoj domů ve městě byl mnohem diferencovanější než vývoj vesnického domu. Souviselo to i s kolonizací měst, kdy příchozí kolonisté si z domova přinášeli stavební zvyklosti někdy odlišné od tradice místních obyvatel. Kolonizace měst byla důsledkem zvýraznění úlohy měst ve všech sférách života různých zemí. Zjednodušený vývoj městského domu od 12. do 15. století znázorňuje obr. 10.

Stropy městských domů bývaly většinou až do 16. století dřevěné, viz obr. 11, i když klenba nepředstavovala technický problém. Důvodem nebyly jen finanční náklady, ale zejména dobré tepelně izolační vlastnosti dřevěných stropů.

Krovy domů ve městech byly obdobné jako na vesnici. Od 16. století nastal velký rozvoj cihlářství. To umožňovalo více používat cihly na zdi domů. Dřevo se od tohoto období používalo ve městech většinou pouze na stropy, příčky a krovy domů, a to prakticky až do poloviny 20. století.

Halové stavby
Mezi prvními, kdo používali dřevo na zastřešení halových staveb, byli Sumerové, Akkadové, Egypťané a Řekové.

Stavitelé v Mezopotámii, starověkém Egyptě a Řecku používali pro tyto účely dřevěné trámy nebo tzv. trámové rošty (trámy položené na sebe a vzájemně spojené většinou zazubením) jako prosté nosníky na rozpětí do 15 m.

Římští stavitelé začali později trámy a trámové rošty používat na trojúhelníková jednoduchá či vícenásobná věšadla, kterými zastřešovali velké prostory svých raných bazilik až do rozpětí 30 m.

Ve středověku byly požadavky na rozpětí hal, kostelů, klášterů a hradů skromnější než v dobách Římanů, ale na druhé straně vzrostly požadavky na výšku konstrukce zastřešení. Realizaci krovů těchto staveb umožnilo především lepší řemeslné zvládnutí tesařských detailů ve stycích konstrukčních prvků krovů.

Nosnými prvky románských krovů se staly krokevní soustavy, jejichž konstrukční prvky tvořily tuhé trojúhelníky. Původní románské krovy se v českých zemích nedochovaly, ale charakteristické trojúhelníkové uspořádání prvků bylo využíváno i v pozdějších dobách. Gotické krovy se vyznačují velkou výškou. Ta je přibližně shodná s rozpětím nebo ho dokonce převyšuje. Raně gotické krovy tvoří krokevní soustavy vyztužené ondřejským křížem a krokevní soustavy s patrovými hambalky.

V pozdějších gotických a barokních krovech jsou již hambalky vynášeny vaznicemi podepřenými v plných vazbách vzpěradlovou nebo věšadlovou konstrukcí.

Výjimečným příkladem dochovaného gotického krovu je krov kostela svaté Anny na Anenském náměstí v Praze, jehož výstavba spadá do let 1320 až 1330, viz obr. 12.

Na našem území se dochovalo i několik vesnických kostelíků z 16. a 17. století,
které jsou celé ze dřeva. Věšadla tak od doby starověkého Říma až do
19. století zůstala jediným konstrukčním systémem na konstrukce velkých rozpětí. U věšadel se propracovávaly pouze v průběhu staletí tesařské detaily (např. zazubení trámových roštů bylo nahrazeno dřevěnými a později ocelovými hmoždíky) a pro zajištění příčné tuhosti věšadel se začaly používat ve větší míře vnitřní vzpěry.

Přechod na strojní výrobu na konci 18. století umožnil lepší a rychlejší opracování dřeva. Vznikly velké pilařské závody, které začaly ve velkém vyrábět nejen trámy, ale i prkna a fošny. To způsobilo, že se na stavbách vedle trámových konstrukcí začaly používat i konstrukce z prken a fošen s pro ně typickými spojovacími prostředky - hřebíky, kolíky, svorníky a hmoždíky.

Z deskového řeziva se postupně začaly vyrábět sbíjené plnostěnné a příhradové nosníky a rámy, viz obr. 13.

Pro období konce 18. století a počátku 19. století je charakteristické i hledání nových typů a tvarů dřevěných konstrukčních soustav pro halové stavby, zejména obloukového tvaru. K těmto soustavám patří především soustavy Ardantova, de l’Ormeho a Emyho.

• Soustava de l’Ormeho

Patří mezi první soustavy obloukového tvaru. Oblouky de l’Ormeho se stávají ze dvou až sedmi vrstev na stojato postavených a do oblouku seříznutých prken nebo fošen, vzájemně spojených hřebíky, svorníky nebo dubovými kolíky, viz obr. 14.

Příčné spojení prken nebo fošen někdy zajišťují ocelové objímky.

• Soustava Emyho

Tvoří ji oblouky, složené z několika vrstev dlouhých prken tloušťky 18 až 40 mm, ohnutých naplocho tak, aby podélné styky mezi prkny byly vystřídány. Prkna jsou příčně stažena ocelovými objímkami ve vzdálenostech 1,0 až 1,5 m a kromě toho ještě spojena většinou svorníky, umístěnými po délce oblouku mezi objímkami, viz obr. 14.

Ve druhé polovině 19. století byly dřevěné konstrukce velkých rozpětí vytlačeny ocelovými konstrukcemi. Na střešní konstrukce velkých rozpětí se dřevo začalo opět používat až na počátku 20. století, kdy vzniklo několik nových konstrukčních soustav, které to umožnily, např. soustavy Stephanova, Meltzerova, Tuchschererova a Noakova.

• Soustava Stephanova

Jedná se o nejstarší a nejznámější obloukovou příhradovou soustavu prováděnou na velká rozpětí. Tato soustava kombinuje oblouky de l‘Ormeho nebo Emyho, z nichž jsou provedeny horní a dolní pásy příhradového oblouku, mezi které je umístěna příhradovina z latí nebo prken, viz obr. 15.

Stephanovy oblouky se kladly většinou 4 až 5 m od sebe a zastřešovaly se jimi stavby jednoduchého půdorysu do rozpětí cca 60 m.

• Soustava Meltzerova

Provádí se ze slabých dřevěných latí čtvercového průřezu 40/40 až
60/60 mm, nebo obdélníkového průřezu 30/50 či 40/60 mm.

Na obr. 16 lze vidět konstrukci zastřešení skladu soli o rozpětí 28 m. Vzdálenost příčných vazeb od sebe činí 7,22 m.

Meltzerova soustava se běžně používala na rozpětí přes 50 m. Vzhledem k malým průřezům použitých latí měly konstrukce této soustavy vzhled ocelové konstrukce.

Na dřevěné konstrukce velkých rozpětí se používaly i jiné konstrukční systémy: Küblerův, Dehallův a Christoph-Unmackův a další.

Všechny doposud uvedené systémy patří do skupiny rovinných konstrukcí, které se používají spolu se střešními prvky (vaznicemi apod.) a prvky zajišťujícími prostorovou tuhost konstrukce (zavětrováním). Na konstrukce halových staveb lze však též použít i prostorové konstrukce, které působí jako celek a jsou schopny přenášet účinky zatížení až do základů.

Jedná se o plnostěnné prostorové konstrukce - skořepiny a příhradové prostorové konstrukce - příhradové kopule a lamelové klenby, viz obr. 17.

Lávky a mosty
Nejstarší historicky zaznamenané dřevěné mosty pocházejí z období kolem roku 600 př. n. l. Patří k nim například i velmi známý trámový most přes Tiberu v Římě (Pons Sublicius), postavený v roce 625 př. n. l. Roku 54 př. n. l. postavily specializované čety římských vojsk 430 m dlouhý dřevěný most přes Rýn. Most je mimo jiné zajímavý tím, že jeho stavba trvala pouze deset dní. Z období na přelomu našeho letopočtu stojí ještě za zmínku obloukový dřevěný most přes Dunaj, postavený v roce 103 n. l. Světlost polí mostu byla 35 m, šířka pilířů 18 m a most měl délku 1070 m. Konstrukci tohoto mostu zobrazuje Trajánův sloup v Římě, viz obr. 18.

V Praze byl patrně první dřevěný most přes Vltavu postaven roku 795, ale jak dlouho existoval, není přesně známo. Na konci 10. století vznikl přes Vltavu další dřevěný most, který byl pobořen při povodni roku 1118.

Později byl v Praze postaven třetí dřevěný most, který byl patrně v letech 1158 až 1172 nahrazen kamenným mostem Juditiným. Po poboření tohoto mostu při povodni roku 1342 se zbylé části tohoto mostu využily ke zhotovení prozatímního dřevěného mostu, který zničila povodeň v roce 1367.

Souhrnně se dá říci, že v dávné minulosti se nacházelo na našem území poměrně hodně dřevěných lávek a mostů. Na obr. 19 je dobové zobrazení Prašného mostu, který dal údajně postavit Ferdinand I. před branou Pražského hradu u druhého nádvoří v roce 1536. Není jednoznačně známo, jak získal své jméno. Možné vysvětlení je, že se v jeho krajních věžích uchovával střelný prach, nebo se na něm hodně prášilo. Koncem 18. století byl most zrušen a nahrazen násypem.

Nejstarší dochovaný silniční most ze dřeva v tuzemsku pochází z roku 1718, viz obr. 20, a nachází se ve starobylé osadě Černvír na Moravě. Most má délku 32 m a šířku 2,6 m.
Konstrukčně se jedná o věšadlo.

V čele evropských stavitelů dřevěných mostů stáli od 14. do 19. století. Švýcaři, kteří postavili řadu unikátních mostů. Jedním z nejstarších, který se zachoval do současnosti, je Kapellbrück v Luzernu. Pochází z roku 1333, ale v průběhu staletí byl několikrát přestavěn.

V letech 1755 až 1758 tesařský mistr H. U. Grubenmann postavil velmi známý most Rheinbrücke v Schaffhausenu. Mostní konstrukci koncipoval jako prostý nosník na rozpětí 104 m, viz obr. 21. Pod tlakem úřadů však musel do středu mostu umístit opěrný pilíř. Krátce po postavení mostu však odstranil úložné prvky nad středovým pilířem, aby ukázal, že jeho původní návrh byl správný.

Vynikající ruský mechanik I. P. Kulibin navrhl v roce 1776 přemostění Něvy v Petrohradě dřevěným obloukovým mostem o rozpětí 298 m. V měřítku 1 : 10 byl vyhotoven model mostu, který byl podroben zatěžovací zkoušce. Přestože zkouška dopadla velmi dobře, projekt mostu nebyl realizován. Zkoušky se též zúčastnil vynikající matematik, fyzik a mechanik Leonhard Euler. Spolu s Kulibinem zkoušky využili k ověření Eulerovy teorie vzpěru prutu. Obdobnou historii má i projekt tesařského mistra Ránka z roku 1838, který navrhl dřevěnou krytou lávku pro pěší přes Vltavu o rozpětí 197 m, viz obr. 22.

Praha měla na konci 19. a začátku 20. století několik pěkných velkých dřevěných mostů, například dřevěné provizorium po poboření Karlova mostu při povodni roku 1890. Za zmínku též stojí Libeňský most z roku 1903, viz obr. 23, který měl celkem 21 polí a měl délku 449 m.

Současnost staveb ze dřeva
Novodobé používání dřeva na stavební konstrukce postupně umožnila především dostupnost nových, tzv. inženýrských materiálů/výrobků na bázi dřeva.

Na počátku 20. století se začaly vyrábět různé deskové a tyčové výrobky na bázi dřeva. U deskových výrobků se jednalo nejprve o překližky. Ve třicátých letech potom o dřevotřísky, v sedmdesátých letech OSB desky a na konci dvacátého století desky s křížem vrstveného dřeva (CLT), které se v současnosti úspěšně používají při stavbě vícepodlažních budov, viz obr. 24.

Pokud se jedná o tyčové výrobky, v průběhu druhé světové války se rozvinula průmyslová výroba lepeného lamelového dřeva, které našlo své uplatnění nejprve při stavbě transportních lodí a po válce pak ve stavebnictví. V tuzemsku se začalo lepené lamelové dřevo vyrábět již v roce 1952. Hlavní předností lepeného lamelového dřeva je, že z něho lze vyrobit konstrukční prvky velkých rozměrů.

Od sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se začaly vytvářet další předpoklady pro větší využití dřeva a výrobků na bázi dřeva ve stavebnictví. Bylo to díky tomu, že velké dřevařské firmy zahájily úzkou spolupráci především s chemickým průmyslem (nová lepidla, ochranné prostředky na dřevo, chemické modifikace dřeva), strojním a elektrotechnickým průmyslem (stroje a přístroje na třídění řeziva, nové pilařské technologie, sušárny řízené počítači, strojní technologie pro výrobu nových materiálů na bázi dřeva atd.).

Podmínky pro větší uplatnění dřeva ve stavebnictví byly vytvořeny i v rámci aktivit různých komisí světových a evropských organizací, které se podílejí na výzkumu a technické normalizaci v oboru dřevěných konstrukcí. Pro navrhování dřevěných konstrukcí byly připraveny nové návrhové postupy včetně postupů pro navrhování dřevěných konstrukcí na účinky požáru.

K současným trendům v použití dřeva v Evropě i v ČR patří především:

• montované rodinné domy;
• vícepodlažní budovy (bytové domy, administrativní budovy,školy atd.);
• lehké střešní konstrukce, viz obr. 25;
• haly pro sportovní a zemědělské účely;
• speciální stavby (kostely, reprezentační stavby atd.);
• lávky pro pěší a cyklisty, viz obr. 26;
• vyhlídkové věže;
• pomocné konstrukce (bednění).
  

Velká pozornost se v současnosti věnuje navrhování vícepodlažních budov ze dřeva. Tyto lze v ČR zatím realizovat do výšky (od podlahy prvního podlaží po podlahu posledního podlaží) 12 m. U těchto budov si vystačí stavbaři s konstrukcí na bázi lehkého skeletu, viz obr. 27. Jestliže se však výška budov bude zvětšovat (v norském Bergenu se v současnosti dokončuje stavba o čtrnácti podlažích), bude třeba více používat deskové konstrukční systémy, viz obr. 24, a konstrukční systémy na bázi těžkého skeletu, viz obr. 28.

V současnosti se též stále více dřevostavby navrhují na principu optimální kombinace dřeva s jinými konstrukčními materiály - betonem a ocelí.

Vedle spřažených dřevobetonových stropních konstrukcí se jako perspektivní jeví i používání nosné železobetonové konstrukce s lehkým dřevěným obvodovým pláštěm. Obr. 29 znázorňuje vizualizaci lehkého obvodového pláště na bázi dřeva Envilop, vyvinutého v rámci projektu Preseed 06 na UCEEB ČVUT v Praze.

Závěr
Článek poměrně podrobně prezentuje minulost staveb ze dřeva, ze které je patrná tradice v používání dřeva na území současné České republiky. Staré dřevěné konstrukce tvoří součást tuzemského kulturního dědictví, a proto je třeba jejich údržbě a případně rekonstrukci věnovat patřičnou pozornost. Jeden z článků přílohy Dřevostavby se proto věnuje problematice celodřevěných tesařských spojů, se kterými se lze setkat u historických dřevěných konstrukcí. Při rekonstrukcích těchto konstrukcí, které přečkaly staletí, často vizuální ohodnocení kvality dřeva není dostačující. Z toho důvodu jsou v současnosti rozvíjeny metody nedestruktivního vyšetřování vlastností konstrukčního dřeva, kterým je věnován též jeden z článků této přílohy.

V případě konstrukcí ze dřeva a materiálů na bázi dřeva je též nutné uvědomit si jejich možnou zranitelnost při vystavení vysoké vlhkosti, která je většinou způsobena nějakou lidskou chybou. Nicméně, aby se zvýšená vlhkost v dřevostavbě dala zavčas zjistit a lokalizovat, byl na UCEEB ČVUT v Praze vyvinut systém pro monitorování vlhkosti v dřevostavbách, který bude představen na veletrhu Dřevostavby 2015 v Praze. Protože dřevo a materiály/výrobky na bázi dřeva jsou zápalné a hořlavé, snažíme se tuto jejich nevýhodu potlačovat. Na obr. 30 je prezentován mikroskopický snímek povrchu požárního nástřiku desek OSB Pyrotite, který se skládá z cementové směsi na bázi oxidu hořečnatého, vyztužené mřížkou z tenkých skelných vláken. Podrobnosti o vlastnostech této OSB desky za požáru uvádí samostatný článek této přílohy.

Je jasné, že udržitelné stavění spojené s větším využíváním obnovitelných surovinových zdrojů, především dřeva, není jen módou nebo trendem, ale nutností. Z toho důvodu také vzniklo Univerzitní centrum energeticky efektivních budov (UCEEB), jako samostatná součást ČVUT v Praze, za přispění čtyř fakult - stavební, strojní, elektrotechnické a biomedicínského inženýrství. Cílem centra je přirozeně sladit výzkumné směry těchto fakult, které mají blízko k energeticky efektivním budovám. Výzkumné zaměření UCEEBu je v souladu s programem Evropské komise Horizont 2020, který má jako jedno ze tří hlavních témat energeticky efektivní budovy. V současnosti se totiž 40 % veškeré sekundární energie v Evropě spotřebuje právě v budovách a jejich energetická efektivita je klíčová ke snižování zátěže na životní prostředí. Centrum, které má pět výzkumných oddělení - architektura a interakce budov s životním prostředím; energetické systémy budov; kvalita vnitřního prostředí; materiály a konstrukce; monitorování, diagnostika a inteligentní řízení efektivních budov - je jedním z nejlépe vybavených výzkumných center v Evropě. V souladu se současnými trendy se na jeho konstrukci použily beton, ocel a velmi významně též lepené lamelové dřevo, viz obr. 31. Podrobnější informace o centru lze nalézt na webových stránkách centra, viz www.uceeb.cz.

Poděkování

Tento příspěvek vznikl za podpory projektu Evropské unie, projektu OP VaVpI č. CZ.1.05/2.1.00/03.0091 - Univerzitní centrum energeticky efektivních budov a projektu SGS13/169/OHK1/3T/11.

Použitá literatura:
[1] Ebinghaus, H.; Fritsche, M.: Das Zimmerhandwert. Leipzig 1939.
[2] Kuklík, P.: Development of Timber Framed Houses in Central Europe. Venice 2000.[3] Kuklík, P.: Dřevěné konstrukce, Praha 2005.
[4] Mencl, V.: Lidová architektura v Československu. Praha 1980.