Katedrála sv. Víta: systematická konzervace a restaurování architektury

Historie oprav

Pro katedrálu by byl naprosto nevhodný přístup k opravám formou rozsáhlé rekonstrukce prováděné ?jednou za čas?, nutná je naopak kontinuální péče a plánování jednotlivých zásahů na základě detailní znalosti jejího aktuálního stavu a potřeb. Základním úkolem je zachovat v maximální míře originální konstrukce i detaily (ať již pocházejí ze 14., 15. či 19. a 20. století) a co nejvíce prodloužit dobu jejich existence. Tento přístup nejlépe vystihuje termín restaurování architektury.

V průběhu existence katedrály byly mnohokrát prováděny nutné opravy nebo restaurátorské zásahy. Poprvé se tak ve větším rozsahu pravděpodobně dělo po skončení husitských válek, tehdejší rozsah poškození stavby však neznáme. Snad největší katastrofu zažila katedrála při požáru Malé Strany, Pražského hradu a Hradčan 2. června 1541. Odstraňování škod trvalo dlouhou řadu let; práce komplikoval nedostatek finančních prostředků a navíc i skutečnost, že tehdejší stavitelé měli na způsob obnovy různé názory.

Na počátku 18. století se opěrný systém nacházel ve špatném stavu a musel být důkladně opraven. Především v letech 1705 až 1706 byly z větší části vyměněny všechny spodní opěrné oblouky. O půlstoletí později, při pruském obléhání v roce 1757, katedrálu zasáhlo několik stovek dělostřeleckých koulí a granátů. Při opravách byla pod klenbu vložena další řada příčných železných táhel. Pro další zachování stavby mělo rozhodující význam restaurování, které uskutečnila Jednota pro dostavbu chrámu v 19. století. Tehdy se vyměnilo značné množství kamenných konstrukčních článků, kružeb a detailů. Řada nedochovaných prvků, např. kružbových zábradlí, fiál a chrličů, byla doplněna. Kaple sv. Jana Křtitele, jedna z nejvíce narušených chórových kaplí, byla zbořena a postavena znovu.

Práce na jednotlivých částech opěrného systému jsou dobře datovány. Na opěrných obloucích vysokého chóru se objevují pouze vytesané letopočty 1865 až 1868. Když uvážíme, že bylo tehdy nezbytné vyměnit řadu klenáků těchto oblouků, všechny kamenné stříšky kryjící jejich hřbety a většinu architektonické výzdoby, je udivující, v jak krátkém období huť Jednoty takový rozsah oprav zvládla.

Na dalších částech stavby pokračovaly opravy i později, kdy se již hlavní pozornost soustředila na dostavbu chrámu, např. na východní stěně příčné lodi se pracovalo v letech 1902 až 1904, na velké věži do roku 1906, ve Svatováclavské kapli v letech 1911 až 1913, v interiéru jižní předsíně do roku 1936.

Ve třicátých letech 20. století se huť Jednoty vrátila ke konzervaci opěrných pilířů, rozsah prací byl však mnohem menší než v 19. století. V téže době byla důkladně opravena báň velké věže a valbové střechy některých kaplí dostaly nové železobetonové krovy.


Pražský hrad, katedrála sv. Víta - celkový pohled na středověkou část stavby od východu

Konzervační zásahy od roku 1973

V roce 1954 byla Jednota pro dostavbu chrámu rozpuštěna a péči o katedrálu převzala Kancelář prezidenta republiky, od roku 1993 jí založená příspěvková organizace - Správa Pražského hradu. Od roku 1973 se provádí systematická konzervace, zaměřená především na obvodový plášť stavby a na její opěrný systém. Při katedrále nebyla po zániku Jednoty zřízena stálá stavební huť, všechny stavební a restaurátorské práce se zadávají specializovaným odborným firmám nebo jednotlivým restaurátorům s příslušnou specializací.

Do roku 1990 pracovala na katedrále prakticky jediná uměleckořemeslná firma, od uvedeného roku je dodavatel vybírán na základě výběrového řízení. Zatímco vnitřní vybavení, mobiliář a chrámový poklad patří církvi, katedrála jako stavba je majetkem státu a péčí o ni je pověřena Správa Pražského hradu. Tato instituce zadává a financuje veškeré konzervační a restaurátorské práce na architektuře katedrály.

Na kvalitu provedení prací dohlíží kromě stavebního dozoru Správy Pražského hradu také památkový dozor, který vykonává Odbor památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Úloha tohoto dozoru při konzervaci katedrály je mimořádně náročná. Pro každou etapu konzervace zpracovává památkový dozor podrobný materiál, který je pro restaurátory závazný. Veškeré použité materiály a technologické postupy (např. čištění, spárování, zpevňování kamene) musejí být předem schváleny, právě tak jako veškeré zásahy, zejména doplňky a výměna zvětralých kamenných prvků. Řada problémů se však objeví až postupně, v průběhu prací, proto je v hlavní sezoně nutná téměř každodenní přítomnost památkového dozoru na lešení.


Originální reliéf ze 14. století nad průchodem v opěrném pilíři, stav po restaurování s ochranným pláštěm z olověného plechu

Konzervační zásahy v posledních deseti letech

V letech 1973 až 1998 byly konzervovány opěrné pilíře chóru postupně, od prvního středověkého na jižní straně až po poslední neogotický na straně severní. Zpočátku byly pod lešením i tři pilíře najednou a jejich konzervace trvala tři roky. Od roku 1999 byly ucelené stavební části katedrály do plánu konzervace zařazovány pouze na základě výsledků kontroly jejich stavu. Jednotlivé roční etapy tak nenásledují za sebou podle pořadí pilířů. Některé z nich byly od zahájení prací v roce 1973 zásahu podrobeny již podruhé, u jiných je zatím možné jej ještě odkládat. Tento přístup má jednu velkou přednost: konzervace přichází včas, dříve, než by škody způsobené zvětráním kamene nebo prasklinami dosáhly většího rozsahu. Vlastní zásah tak může být minimální, původní kamenné prvky mohou být zachovány na místě a jejich existence je na další období zajištěna.


Originální konzola v podobě masky ze 14. století v ostění okna vysokého chóru, stav před restaurováním

Každá etapa musí proběhnout během jednoho roku, tj. od března do konce října, aby lešení nemuselo na daném úseku stavby stát přes zimu. Až dosud byla nejnáročnější etapou konzervace velké jižní věže v roce 2000, ale i tu se podařilo zvládnout během jediné sezony. Hlavní roční etapy konzervace obvodových stěn, oken a opěrného systému v letech 2000 až 2013 dokumentuje schematický půdorys chrámu s vyznačením hlavních ročních etap.

Typická roční etapa konzervace katedrály

Každá z etap konzervace vyžaduje pořízení základní dokumentace, a to před stavbou lešení. Začíná se fotodokumentací příslušné části stavby ze země, ochozů a mnohdy i s předstihem z lešení předchozí etapy. Lešení musí být zhotoveno z prvků s antikorozní úpravou a smí být kotveno pouze do spár v masivním zdivu. Jakmile je dokončeno, je nejprve celý úsek podrobně prohlédnut, přičemž jsou zaregistrovány všechny zjištěné poruchy, trhliny, zvětralá a jinak porušená místa. Následuje šetrné čištění povrchu kamene vodou a měkkými kartáči. Odstranit je třeba zejména silnější neprodyšné krusty, pod nimiž může docházet k rozpadu pískovce. Změkčit ty nejodolnější z nich a snížit obsah škodlivých solí pomáhají buničinové zábaly. Velmi náročným úkolem je každoroční obnova narušených spár, které jsou vyplněny vápennou maltou nebo olovem. Spáry se obnovují postupně, u opěrných oblouků je přitom třeba přihlížet ke statice stavby. Maltu ve spárách je třeba během vyzrávání ošetřovat, vlhčit, protože při předčasném vyschnutí by nedosáhla potřebné pevnosti. Velmi specifický je na katedrále sv. Víta systém provedení reliéfní výzdoby opěrných pilířů.


Zalévání spáry olovem

Profily svislých prutů, vimperky a slepé kružby nejsou součástí kvádrů pilíře, ale jsou vytesány zvlášť a ke zdivu přikotveny železnými prvky ve tvaru T, zalitými olovem. Tento systém začala středověká stavební huť používat od roku 1370 a zachovala jej i huť Jednoty pro dostavbu při opravách v 19. století. Koroze železných kotev způsobuje trhliny v profilech, proto musejí být prakticky všechny části této reliéfní výzdoby opatrně demontovány. Jsou pak osazeny zpět, přičemž nové kotvy, subtilnější a zhotovené z nerezové oceli, jsou stejně jako ve středověku zality olovem. Jen ty nejvíce poškozené a neopravitelné prvky se mění za kopie, vytvořené tradičním kamenickým způsobem z vybraného přírodního pískovce. Nově osazené díly jsou lehce patinovány, aby svou světlou barvou příliš nerušily celek.

Podíl vyměněných částí je ve srovnání s opravami v 19. století minimální. Největšího rozsahu za posledních třicet let dosáhla výměna pískovcových prvků shodou okolností při zatím poslední roční etapě v roce 2013. Na opěrném pilíři č. IX (v severovýchodní partii vysokého chóru) bylo zjištěno porušení dříku jedné z vrcholových fiál. Fiála musela být demontována a celkem sedm jejích dílů bylo nezbytné nahradit nově zhotovenými kopiemi.

Všechny prvky sochařské výzdoby (reliéfy, masky, konzoly, chrliče), z nichž celá řada jsou ještě originály pocházející ze 14. století, se pečlivě restaurují. Jde přitom zpravidla o odstranění krust, zpevnění (popř. vytmelení) narušených míst a sjednocení povrchu za pomoci retuší v minimálním rozsahu. Sjednocující nátěry, provedené při předchozích restaurátorských zásazích na celém povrchu, se odstraňují. Originální reliéfy jsou po restaurování často opatřeny ochranným pláštěm z olověného plechu na horní ploše, kde do nich pronikala srážková voda.

Zásahy menšího rozsahu, restaurování a údržba v interiéru

Některé činnosti menšího rozsahu nebo charakteru běžné údržby lze provádět bez lešení, s pomocí zvedací plošiny. Tak se např. čistil interiér jižní předsíně (2006) nebo opravovalo poškozené oplechování parapetu okna ve 2. patře velké věže (2011). Také čištění, odsolování a spárování soklu chórových kaplí (2008) nevyžadovalo lešení. Samostatně bylo restaurováno ostění portálu do předsíně pod královskou oratoří (2005) nebo kenotaf sv. Jana Nepomuckého (2008).


Originální konzola v podobě masky ze 14. století v ostění okna vysokého chóru, stav po restaurování s ochranným pláštěm z olověného plechu

Nezávisle na konzervaci opěrného systému probíhá restaurování architektury, ale i oltářů, soch a nástěnných maleb v interiéru, kde je možné využít období mimo hlavní sezonu. Pravidelně, vždy s odstupem pěti let, probíhaly od roku 1993 restaurátorské zásahy v Korunní komoře, a to vždy v období, kdy jsou české korunovační klenoty vystaveny pro veřejnost. V krátkém a striktně vymezeném čase lze samozřejmě provést jen nejnutnější práce. V roce 2008 byly opraveny trhlinky ve stěnách i v klenbě (většina z nich se objevuje periodicky jako projev samovolné dilatace) a uvolněné spáry mezi díly klenebních žeber. Lokálně byly restaurátorsky zajištěny i nástěnné malby z 19. století. Rozsah restaurování při dalším vystavení klenotů v roce 2013 byl menší.

Významnou etapu představovalo restaurování interiéru jižní chrámové předsíně (2008). Početné trhliny v klenbě a ve spárách mezi díly žeber a klenáky oblouků byly vyčištěny a vytmeleny, nejzávažnější z nich na návrh statika i vyklínovány. Klenební kápě mají dosud původní omítku (předsíň byla dokončena roku 1367), která byla dodatečně zdrsněna pekováním. Zcela degradovaný tmel z vysprávek pekování bylo nutno odstranit, prohlubně znovu vytmelit a celek sjednotit pečlivou retuší. Nejnáročnějším se ukázalo restaurování reliéfních listů na svornících klenby, zhotovených z jemnozrnného nazelenalého pískovce, velmi náchylného ke zvětrávání. Tyto detaily bylo možné šetrně čistit až po zpevnění.


Čištění povrchu stěn v interiéru pomocí páry

Z dalších zásahů v interiéru katedrály je možno uvést např. restaurování nástěnných maleb na stěnách kaple sv. Václava, provedené po etapách v letech 2006 až 2011. Součástí prací se stalo i zajištění a retuš polychromie a zlacení na příporách, klenebních žebrech a svornících. Severní obvodová stěna kaple byla konzervována v roce 2013. Celkovým restaurováním prošel interiér sakristie a bývalé chrámové pokladnice (v patře nad sakristií) v zimním období 2012 až 2013. Již předtím byla dokončena konzervace severní obvodové stěny (průčelí do Vikářské ulice) v roce 2009 a jižní obvodové stěny obrácené do chóru (2011). V roce 2012 se restaurovala pozdně gotická královská oratoř spolu s klenbou kaple, do níž byla oratoř kolem roku 1490 vestavěna.

Méně náročné, avšak stejně potřebné se ukázalo čištění povrchu kamene v zónách interiéru, přístupných návštěvníkům. Přednostně byly ošetřeny nejvíce znečištěné sokly a profilace pilířů, části stěn, portály a balustrády do výšky 2 m nad podlahou. Při tom se velice osvědčilo čištění párou; stejnou technologií byly nečistot zbaveny interiéry některých kaplí, např. kaple sv. Jana Křtitele (včetně architektury oltáře a mramorových figurálních náhrobků, konkrétně v roce 2012) nebo kaple sv. Ludmily (v roce 2013). Čištění párou významně přispělo k obnově původního vzhledu mramorových reliéfů při restaurování královského (Colinova) mauzolea (2013).

Samostatnou kapitolou je průběžný monitoring a restaurátorská údržba mozaiky Posledního soudu na jižním průčelí předsíně. Toto zcela výjimečné dílo, vytvořené v roce 1371, bylo v roce 1890 odborně sejmuto a po dvaceti letech opět osazeno na původní místo. Po řadě restaurátorských zásahů s krátkodobým efektem došlo po rozsáhlém výzkumu k celkovému restaurování v letech 1998 až 2000, kdy byl povrch opatřen několika vrstvami speciálních ochranných laků. Od té doby stav mozaiky každoročně podrobně zkoumají pověření restaurátoři. Změny, ke kterým dochází, se ověřují porovnáním se starší fotodokumentací. Podle výsledků monitoringu je ochranná vrstva v potřebném rozsahu obnovována (poprvé taková lokální oprava proběhla v roce 2010).

Preventivní zásahy

Poznatky získané při pravidelných kontrolách vedly k řadě zásahů preventivního charakteru. Při nich se odstraňují nedostatky minulých oprav, které by mohly vést k dalšímu poškození, a vytipují se místa možného ohrožení. I z této oblasti je možné uvést jen některé příklady. Patří k nim průběžné odstraňování náletové zeleně nebo textilní sítě, jež jsou po skončení konzervace napjaty přes kružby oken a brání holubům v přístupu, hnízdění a znečišťování. Roury dešťových svodů, dříve zapuštěné do zdiva soklu, jsou v současnosti vedeny po povrchu do delších kamenných žlabů, které odvádějí srážkovou vodu dále od stavby. Zamrzání vody z tajícího sněhu, které v minulosti způsobilo lokální zatékání, brání topné kabely, nově instalované do vybraných žlabů a chrličů. Oplechování zvláště ve žlabech doplnily lišty z měděného plechu, které lépe utěsňují styk s pískovcem. Vybraná místa, kde se v největší míře vsakovala voda do kamene, chrání olověný plech. Patří k nim např. partie styku opěrného oblouku s pilířem, stříšky nad bustami a reliéfy vnějšího triforia nebo šikmé parapety oken.


Slepá kružba z bočního průčelí opěrného pilíře vysokého chóru s kopiemi poškozených dílů, stav před patinací

Prostředí v interiéru katedrály je pomocí čidel registrujících hodnoty teploty a vlhkosti na vybraných místech dlouhodobě sledováno. Možnosti, jak klima uvnitř chrámu regulovat, jsou velmi omezené. Na základě vyhodnocení výsledků měření byl upraven režim větrání. Pro omezení vlivu vnějšího prostředí (zvláště v určitých obdobích s nízkými teplotami nebo se zvýšenou vlhkostí) bylo do přízemí jihozápadní věže vestavěno zádveří. Je replikou obdobného zařízení, které do druhé věže vložil architekt Kamil Hilbert.

Dokumentace, průzkumy a zjištění

Zejména při restaurování opěrného systému katedrály sv. Víta se jako součást každé etapy pořizuje podrobná dokumentace - detailní zaměření příslušné části, které musí zaznamenat ?každý kámen?, tedy všechny viditelné spáry. Toto zaměření slouží jako podklad pro stavebně historické vyhodnocení a pro záznam zjištěných poškození různého druhu. Při stavebně historickém průzkumu je především určováno stáří jednotlivých kvádrů zdiva i jednotlivých dílů architektonické výzdoby. Dále se získávají poznatky jak z oblasti středověkého stavitelství, tak i poznatky o postupech stavební huti z 19. století. Dokumentovány jsou zejména stopy opracování kamene, kamenické značky, pozůstatky povrchové úpravy (nátěrů), tesané a ryté nápisy, železné spojovací a kotvicí prvky. Ve vybraných případech se analyzuje malta ze spár. Každý rok jsou pořízeny formy a z nich sádrové odlitky vybraných sochařských nebo architektonických detailů a kamenických značek, které se stávají součástí uměleckých sbírek Pražského hradu. I tato činnost navazuje na starší tradici, založenou dómskými staviteli v 19. století, jak ukazují nejstarší dochované odlitky z doby Jednoty.

Použitá literatura:

[1] Kyzourová, I., 2010: Historie oprav a současná údržba mozaiky s Posledním soudem na Zlaté bráně katedrály
sv. Víta. ZPP, roč. 70, č. 5,
str. 326-330.

[2] Chotěbor, P., 2005: Péče o katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha v letech
1994-2004. ZPP, roč. 65,
č. 5, str. 422-426.

[3] Chotěbor, P., 2010: Systematické restaurování kamenné architektury katedrály
sv. Víta. ZPP, roč. 70, č. 5,
str. 308-313.

[4] Kyzourová, I.? Měchura, P., 2010: Restaurování sochařské výzdoby katedrály
sv. Víta. ZPP, roč. 70, č. 5,
str. 314-318.

[5] Kyzourová, I., 2010: Restaurování nástěnných maleb v kapli sv. Václava. ZPP, roč. 70, č. 5, str. 319-325.

[6] Kyzourová, I., 2012: Nová zjištění k renesančním nástěnným malbám ve Svatováclavské kapli katedrály
sv. Víta v Praze. ZPP, roč. 72, č. 6, str. 411-419.

[7] Nečásková, M., 2012: Restaurování a průzkum nástěnných maleb ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta na Pražském hradě. ZPP, roč. 72, č. 6,
str. 420-424.


Typický pilíř opěrného systému chóru s lípanou architektonickou výzdobou

Demontovaný díl dříku vrcholové fiály z opěrného pilíře č. IX; na ložné ploše jsou patrné trhliny

Pohled od severu; lešení ukazuje rozsah dvou etap konzervace, realizovaných v roce 2012 (opěrný pilíř č. X
a východní stěna příčné lodi s nárožním vřetenovým schodištěm)

Použití buničinového zábalu při odstraňování krust z povrchu originálního vimperku ze 14. století

Nově vytesaný díl pro fiálu opěrného pilíře č. IX před osazením