Jak se hledala Stavba roku 2019

Přitom to vše v průběhu devíti dní, tedy ve velmi soustředěné a časově hodně náročné situaci, protože většina staveb se za pouhou hodinu odpovědně prohlédnout nedá. Naštěstí však byly   i takové, u nichž hodina stačila.

První cesta vedla na jih

Jak tedy porota jezdila.  Hned na začátek si dala velké třídenní sousto. První zastávka byla v Písku u nové lávky pro pěší přes Otavu. Vedle architekta tu bylo nutno oceňovat nápady a práci konstruktéra a pohledné zasazení do terénu, které reaguje na městské dominanty – a to je důvod, proč je lávka zalomená. Odtud do Českých  Budějovic,  nejprve  k administrativní budově Piano, noblesně elegantní budově, která má své jméno především z dojmu jako krásná hudební skladba než z nějakých doslovných odkazů. Ve stejném městě jsme si ještě prohlédli pivovar a restauraci Solnice, kde propletení technologie do starého objektu  a  propojení s historickou budovou je opravdu napínavé, rekonstrukce bývalého solného skladu prokazuje velkou ohleduplnost k původní konstrukci a dává možnost obdivovat původní dřevěný skelet i krov. Nutno však bylo pokračovat.  K  zámku  v Písečném, o jehož existenci jsme do tohoto ročníku nikdo neměli tušení. Bylo překvapením sledovat obdivuhodně obnovenou stavbu, která v sobě spojuje firemní a rodinné sídlo, se zajímavě obnovenými, či spíše nově vytvořenými interiéry, protože z původního vybavení tu nezbylo nic. Zahrada, která vytvářela z běžných druhů zeleniny okrasné záhony, nás skoro rozhádala – je to dobře, nebo ne? Odtud do Dačic, kde byl starý nemocniční pavilon zrekonstruován a dostavěn pro potřeby přívětivého domova pro seniory. Poslední zastavení dne patřilo Ajurvédskému pavilonu v rezortu sv. Kateřina, kde jsme se seznámili s čistou dřevostavbou posazenou na megalitických kamenech – jinak se to asi popsat nedá. Prohlídku staveb prvního dne jsme ukončili půlhodiny po půlnoci, kdy poslední členové poroty vylezli z technologického zázemí.

Cesta na Moravu

Druhý den jsme pokračovali do Brna, které se v posledních ročnících objevuje nečekaně sporadicky, tentokrát přístavbou víceúčelového tělocvičného zařízení k budově školy v Žabovřeskách. Je to zajímavá kombinace zcela sevřeného a nenápadného kubusu s bohatě členěným interiérem s několika tělocvičnami s nápaditě „bezúrazově“ navrženým interiérem a ještě s učebnou. Pak nás čekala dvě zastavení u smutečních síní. Nejprve v Břeclavi, kde je vytvořen půvabný prostor v měkce modelované obloukové stavbě na konci  dlouhé cesty s kolonádou z ocelových sloupů (které však jsou trochu mimo celkový charakter místa), poté ve Valašském Meziříčí, kde vnější bělostný minimalismus dokonale navazující na úpravu předprostoru překvapil svým temným vnitřkem. Cesta do Rožnova pod Radhoštěm nás vedla ke skupině  bytových  domů, u nichž název Eden byl spíše přáním do budoucna. Domy působivě zasazené  do  terénu a se skvostnými výhledy nemají rajské dispozice a nemohli jsme  si ujasnit, zda jde o řadové rodinné domy, či o domy bytové… A poslední stavbou dne byla přehrada Šance na Ostravici, která byla rekonstruována tak, aby v klidu zvládla největší zatím myslitelné množství vod. Zvýšená a rozšířená hráz s přírodní úpravou odpovídající beskydskému prostředí byla doplněna příjemným domem hrázného. Tentokrát jsme skončili dříve, již v osm hodin.

Třetí den nás čekala druhá lávka pro pěší, tentokrát v Příboře. Jednoduchý betonový kvádr položený jakoby samozřejmě přes řeku Lubinu vyvolal také diskusi   s kolemjdoucími – klouže, nebo neklouže po dešti? Bez ohledu na odpověď nutno přiznat, že k malebnému panoramatu městského jádra se lávka chová s noblesní skromností. Ve Fryčovicích nás čekal neobvyklý průmyslový objekt. Relativně malá stavba (30 × 30 m) dobře zapadá mezi bytové domy hned v sousedství, svůj tradičně průmyslový charakter s pilovitou střechou zjemňuje dřevěným obkladem. Mohli jsme si ho  srovnat  s  centrem  BMW  v Ostravě, jehož elegantní stavba doplňuje průmyslový areál dolní oblasti Vítkovic, Zde jsme konstatovali, že to, co se nazývá autoservisem, je dokonale čistou prací v prostředí, kde převládá bílá. A pak jsme jeli do jiného světa, ke správci kraje, do bývalého větrného mlýna nad Zbyslavicemi, který si architekt proměnil na rodinný dům, kombinující původní a nové v zajímavé modulové skladbě a s teplou obytností. Poslední stavbou dne byla dostavba a rekonstrukce Kulturního domu v Lanškrouně, respektive výstavba multifunkčního kulturního centra L´ART. Stavba, která nás vítala svou „divadelní“ fasádou, se ukázala být nečekaně veliká, se zajímavě navazujícími prostory, s působivým sálem (ovšem s ne zcela vyhovujícím, či spíše neexistujícím vstupním foyerem). Ovšem sympaticky počítá s okolním prostředím – s plochou, jež může fungovat jako otevřené hlediště, stejně jako s budoucí zahradou. Bylo zřejmé, že tady má kultura velký význam a město pro ni chce dobré podmínky. Poslední stavbou třídenní cesty byla rekonstrukce školního pavilonu zahradnické školy v Litomyšli s nápaditě přistavěným skleníkem. Do Prahy jsme přijeli po osmé večer.

Východní Čechy

Další cesta (15.–16. července) vedla do východních Čech. Nejprve jsme se nadchli parkovacím domem v Hradci Králové, který nejenže navazuje na tradici těchto domů v městě, ale také kultivuje prostor bývalých kasáren a dává do budoucna možnost nahlédnout i do pevnostní historie města. Jen pěšky bylo možno přejít k perle české moderní architektury, k muzeu, které dostalo opravenou původní fasádu.  Pokračovali  jsme  k malé, ale zajímavé rekonstrukci administrativní budovy v Novém Městě nad Metují, kde se stala nově upravená budova včetně fasády nejlepším reklamním prostředkem firmy vyrábějící prvky fotovoltaických systémů. Způsob stavby  dokonale  šetrné k životnímu prostředí byl technologicky hodně inspirativní. Pokračovali jsme dál k  severu, do Velkého Poříčí, kde jsme se seznámili s tím, jaký výcvik potřebují ke své práci hasiči. Různé druhy střech, fasád a především komplikovaných průlezů, cest ke šplhání, a to vše ve stavbě, jejíž betonová dominanta připomíná spíše monumentální plastiku než výcvikové středisko. To, že to musela být stavebně dost složitá práce, na stavbě vůbec není vidět, ona má sama ze sebe docela radost, baví ji, jak lidi překvapuje. Rekonstruované kino Biograf v Jičíně se stalo oslavou architektury dvacátých let stejně jako ukázkou toho, jak se může dobře uzpůsobená stavba stát ozdobou a přitažlivým kulturním centrem města. Středisko volného času v Trutnově dobře doplnilo tuto zkušenost, byť je to stavba zaměřená především na volnočasové aktivity dětí s důrazem na sport, ale stejně tak s dobrou výbavou třeba právě pro budoucí filmaře.

Nové stavby v horách a podhůří

Druhý den jsme si prohlédli Aparthotel sv. Vavřinec v Peci pod Sněžkou a zaujalo nás rozdělení na pět samostatných objektů, spojených v přízemí především prostory pro ukládání sportovního i turistického vybavení, restaurací a také obchodem. Dřevěný obklad a zelené střechy podnože přívětivě doplňují prostředí horského střediska. Na další stavbu, k rezidenci Park Masarykova, jsme kvůli dopravní nehodě jeli značnou, byť krásnou oklikou. Měli jsme se soustředit na jeden dům, ale ten je součástí celého komplexu, který zaplňuje zelené údolí, kde se kdysi konaly Liberecké výstavní trhy. Tak nás mimo jiné zaujalo, že domy jsou všechny propojeny uzavřenými přízemními parkovacími garážemi. Odtud jsme přejeli do Vratislavic k mateřské škole Nová Ruda. Bylo to hodně  zajímavé  setkání s nevšední stavbou, svérázným dětským  světem  pracujícím s neobvyklými materiály, ale především se světlem, s průhledy, dynamickými prostory, inspirativní prostředí pro všechny, svět volnosti a svět dětské fantazie bez laciné podbízivosti. A  pak už jsme se začali vracet k Praze. Předposledním objektem k zhodnocení byla škola ve Veleni, prostorově velkorysá a hodně přitažlivá v interiérech. Skvěle ukazuje, že školní chodba nemusí být nudná a vstupy do tříd mohou pobavit… Poslední stavbou dne byl bytový dům, respektive dva domy v Hostivaři. Snaha o co největší rozmanitost v nabídce bytů vedla k rozeklanému tvaru, který však je ne vždy pochopitelný.

Praha různorodá

Den věnovaný Praze byl 17. březen,  ovšem  začal  v  hospodě v Máslovicích. Ocenili jsme nápaditou proměnlivost prostoru, cit pro detaily a příjemnou atmosféru celého prostředí. To bytový dům ve Veleslavíně nás poněkud zklamal, neboť jsme neměli možnost podívat se jinam než do podzemních garáží. K hodnocení domu toho nebylo moc. V Nových Butovicích nás vítal kybernetický pes aneb kavárna Cyberdog, u níž jsme diskutovali, zda to je stavba, nebo prostorová instalace… Automatická obsluha byla přesná a prostor trochu pro filmové snění docela prima. V rámci rozmanitosti toho dne jsme následně sjeli do kolektoru pod Hlávkovým mostem, prostředí se svébytně technickou estetikou. Tady by se daly točit úžasné filmy – nejde to, protože to je stavba důležitá pro chod města a budoucí život mostu. Skok do jiného světa znamenal přejezd do kanceláří firmy Deloitte, kde nebylo trochu jasné, co vlastně soutěží. Spíše tedy interiér než stavba jako taková. Prostory to jsou velkorysé, pohledné, ale asi to bylo pro jinak orientovanou soutěž. Ke stavbám jsme se navrátili u Čistírny odpadních vod na Císařském ostrově. Navenek – nic moc. Uvnitř – doslova uchvacující svět podzemních sálů s plastikami potrubních vedení, přelivů, svodů, bazénů, v konstrukci z dokonalých betonů. I stavba, kam lidé, kromě zaměstnanců, nechodí, je vzrušující, podněcující fantazii, je na ní vidět, že ten, kdo ji stavěl, měl ze své práce radost. Na povrchu zatím louka s „kapličkami“,  jež se v budoucnu stane rozšířením rekreačních ploch nedaleké Stromovky. A na konec dne to byla kancelářská budova City ELEMENT, jedna z nových kancelářských budov na Pankráci, nájemní objekt, který předem neví, kdo si ho pronajme, a tak musí hledat přitažlivou formu samu o sobě. Místem daný trojúhelníkový půdorys a zalamovaná skleněná fasáda, typický prvek světa byznysu. Z takové rozmanitosti staveb bylo těžké neudělat si v hlavě zmatek.

Na sever a západ od Prahy

Na samém konci měsíce nás čekala cesta kolem západu Česka. Začali jsme v Mladé Boleslavi, kde jsme byli zvědaví na novou zkušebnu exhalací Škoda. Pevná sevřená stavba, mimo svou velikost docela nenápadná. Ovšem uvnitř jsme oceňovali, na jaké dynamické zatížení je konstrukce připravena. Bylo zřejmé, že je spíše pro auta a technologie než pro lidi, byť na stěnách schodové části je krásný přehled vývoje výrobků firmy. Další zastávkou byl soubor  rodinných  domů v Mníšku u Liberce. Jednotlivé domy v několika různých velikostech jsou malebně rozloženy v krajině, zapuštěny částečně do terénu a dávají najevo, že vůči prostředí se chovají velmi šetrně, samozřejmě včetně hospodaření s energiemi. Bylo nám líto, že někteří majitelé však soubor dokážou znehodnocovat svými kreacemi. Nicméně museli jsme dál – tentokrát do Teplic, kde si vybudovali novou halu s ledovou plochou, které dali jméno Zimák. Zaujaly nás dřevěné lepené vazníky stejně jako Liaporové stěny – stavba, která si na nic  nehraje  a  ví, že bruslení je rychlý sport (ať hokejové, nebo krásné) a dynamika pohybu lidí je tu  patrná v každém detailu stavby. Další zastávkou byl Cheb, respektive jeho průmyslová zóna. Poprvé jsme vstoupili do velké skladové haly DHL pro Esteé Lauder Companies kombinující v rozpětí vazníků ocelový a železobetonový skelet. Obrovitost a naprostá organizace pohybu, do dokonalosti dovedená logistika… A velmi pozdě jsme dorazili do Plzně, kde na nás čekala přístavba družiny a školní jídelny k základní škole v Újezdě. Elegantní dvoupodlažní dřevostavba se dobře snoubí s malou novorenesanční školou a vytváří příjemné vnitřní prostředí, k němuž dobře přiléhá nově upravená školní zahrada.

Dopravní stavby

Byť jsme přenocovali jen kousek od nádraží, vyjeli jsme na železnici nejprve jinam. U Ejpovic začala prohlídka modernizovaného úseku trati z Rokycan do Plzně.  U  takových  staveb  již v provozu je trochu problém, jak se k nim vůbec dostat. Ovšem nebyla to první trať, kterou kdy porota hodnotila. Podívali jsme se na jeden z opravených mostů a na zhlaví tunelů, trochu nás překvapila protihluková stěna v polích, tunel, který je součástí stavby, mnozí již projeli při jiné příležitosti. O stavbě jsme  spíše poslouchali, než abychom ji mohli zhodnotit. Vrátili jsme se (autem) do Plzně, nejprve do obnoveného Lobezského parku, velmi lákavého a hojně využívaného (jak jsme měli možnost zažít), s nenápadně krásnou úpravou květin a stromů. A pak už jsme dojeli (opět autem) na nádraží v Plzni, kde byl trochu problém, abychom si vyjasnili, co je předmětem soutěže. Všimli jsme si ne vždy vhodně (z hlediska bezpečnosti) umístěných výtahů na nástupiště a dlouhých vzdáleností k některým vlakům.

Administrativní budovy

První srpen byl poslední den maratonu prohlídek, na který zbylo „jen“ pět pražských staveb. Začali jsme u administrativní budovy AFI Karlín, stavby s půdorysem ve tvaru motýla, se zelenou fasádou a s nápaditými odkazy ke karlínské tradici. Jen nedaleká byla cesta k souboru Palmovka Park, komplexu administrativních budov, který formuje nové centrum Libně. Zaujal nás velkorysý parter stejně jako práce s výtvarnými díly. AFI je aktivní společnost, takže nás čekala ještě jedna jejich stavba, tentokrát ve Vokovicích, hned u stanice metra. Jako by se tu objevila variace na karlínský Main Point, byť v půdorysně bohatší kompozici, s méně výraznou barevností. Samozřejmě že je to stavba jiná, ale ten dojem něčeho už z dříve známého v ní je. ČSOB obsadila už před lety radlické údolí, vedle své první budovy zde postavila na svahu druhou, výrazněji pavilonově členěnou, méně se ukrývající v zeleni, ovšem opět s velkorysými prostory v interiéru. Poslední kancelářskou budovou dne byl Drn. Stavba, která poutá pozornost tím, jak je naprosto odlišná od všeho, co na Národní třídě stojí, a přitom sem skvěle zapadá, jako by tu byla odjakživa se svou provokativní fasádou, která plné skleněné stěny zvolna zahaluje zelení. Interiéry jsou naplněny odkazy k minulosti, propojují nové s tím, co tu zbylo, a dávají spoustu vtipných podnětů.

Národní muzeum

Poslední stavbou dne, poslední stavbou, již porota prohlížela v tomto ročníku, bylo Národní muzeum, kde nás čekaly zatím ještě prázdné sály a nedokončené propojení s novou budovou (byť bylo obsaženo v přihlášce). Samozřejmě že působí velkorysost prostoru a jeho výzdoba, ale jako by tu něco chybělo. Jako by ta stavba nevznikala úplně v dokonalé shodě všech zúčastněných. Je zvláštní, jak to stavby obecně umějí dát najevo. To byla bolest letošního ročníku – jen na málo stavbách byli přítomni zástupci investora, autora a dodavatele. Já vím, objížďky jsou v době dovolených, ale přece jen soutěž je považována za prestižní, ocenění snad všem přináší radost a třeba i pocit zadostiučinění, tak je to, že stavbu představuje jen některý z nich, obtížně pochopitelné. (Zvláště když pamatujeme doby, kdy se porota potkávala opravdu se všemi, kdo za stavbu takříkajíc „mohli“. Možná po 27 letech soutěž zevšedněla? Tomu se mi však nechce věřit.) Obvykle rozhodnutí o těch, kdo budou na titul Stavba roku nominováni, padalo po poslední stavbě. Tentokrát však prohlídky byly natolik soustředěné, že si porota musela dát několik dní odstup. Jak vybrala, už je známo, známo je i šest Staveb roku – neboť tentokrát pětice prostě nestačila, stejně jako nestačilo jen těch tradičních patnáct nominací.