Historie Českého vysokého učení technického v Praze

Počátky inženýrské výuky v českých zemích (1707-1800)

První veřejná inženýrská škola střední Evropy pod názvem Stavovská inženýrská škola v Praze byla za vedení svého zakladatele a prvního profesora Ch. J. Willenberga, uznávaného odborníka v opevňovacích pracích, zaměřena vojensko-fortifikačně. První absolventi se tak uplatňovali především jako důstojníci ve vojenských službách. V období působnosti jeho nástupce, malíře a architekta Jana Ferdinanda Schora, a v letech 1767-1800, kdy inženýrskou školu vedl významný zeměměřický a vodohospodářský odborník František Antonín Linhart Berger, ztratila svůj vojenský charakter a přerostla ve školu převážně civilní inženýrskou. Tyto tři, na svou dobu vynikající osobnosti z oblasti stavebně a ženijně inženýrské, daly Stavovské inženýrské škole všestranně stavební ráz. V roce 1786 se výuka přemístila z Klementina do Dominikánské (Husovy) ulice, do budovy bývalého Svatováclavského semináře. O rok později bylo Dekretem císaře Josefa I. rozhodnuto o spojení Stavovské inženýrské školy s Pražskou univerzitou.

Zahájení činnosti Polytechnického ústavu (1800-1862)

V roce 1803 vznikl z původní Stavovské inženýrské školy reformou provedenou Františkem Josefem Gerstnerem podle vzoru pařížské École Polytechnique tříletý Polytechnický ústav Království českého v Praze (nazýván Gerstnerova pražská polytechnika). Zde byla 11. října 1806 zahájena skutečná inženýrská výuka klasického typu. Polytechnika však byla nadále součástí Pražské univerzity. Teprve v roce 1815 došlo k jejímu opětovnému osamostatnění.

Změny na České polytechnice
(1863-1918)

Vysokoškolské úrovně polytechnika dosáhla v roce 1863. Tehdy byl vyhlášen tzv. organický statut, podle kterého škola dobudovala základní vysokoškolské technické disciplíny (mechaniku, vyšší matematiku, chemii, fyziku, zemědělství, vodní a pozemní stavitelství, deskriptivní geometrii) a vytvořila čtyři hlavní obory studia: vodní a silniční stavitelství, pozemní stavitelství (architektura), strojnictví a obor technické lučby (chemie). V čele oborů stáli přednostové (později děkani), doživotně jmenovaný ředitel byl nahrazen každoročně voleným rektorem. Na škole byla přiznána rovnoprávnost češtiny a němčiny. V roce 1869 byla na základě nového školského zákona polytechnika rozdělena podle vyučovacích jazyků na dvě samostatné školy, Pražskou vysokou technickou školu českou a Pražskou vysokou technickou školu německou. Názvy škol byly upraveny v roce 1875, kdy byl vydán statut Císařsko-královské české vysoké školy technické v Praze a K. K. Deutsche Technische Hochschule in Prag. První areál České techniky vyrostl na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice podle projektu architekta Ignáce Ullmanna v letech 1870-1874. Stará budova polytechniky v Husově ulici zůstala celá Německé technice. Knihovnu měly obě techniky společnou v Husově ulici. V roce 1901 bylo technikám propůjčeno promoční právo pro titul doktor techniky (Dr. tech.), v roce 1904 získali rektoři technik právo na oslovení magnificence a od roku 1906 možnost nosit zlatý řetěz jako odznak rektorské hodnosti, čímž byly techniky i po vnější stránce v českých zemích rovny univerzitám.
Závěrečná způsobilost byla prokazována již od začátku veřejně a slavnostním způsobem. Teprve od roku 1878 byly na C. k. české vysoké škole technické zavedeny dvě státní zkoušky a v roce 1901, po vydání rigorózního řádu, bylo Pražské technice přiznáno právo udělovat hodnost doktora technických věd.

ČVUT mezi 1. a 2. světovou válkou
(1918-1939)

Mohutný rozvoj studia začal po roce 1918. V srpnu 1920 byl ministerskou radou schválen organizační statut, který zaváděl novou organizaci školy. Její název se změnil na České vysoké učení technické, obory v čele s přednosty byly nahrazeny vysokými školami s děkany, rektor stál v čele akademického senátu. Podle tohoto statutu mělo ČVUT až do roku 1939 sedm vysokých škol: inženýrského stavitelství, architektury a pozemního stavitelství, strojního a elektrotechnického inženýrství, chemicko-technologického inženýrství, zemědělského a lesního inženýrství, speciálních nauk a obchodní. Při některých vysokých školách existovaly výzkumné a zkušební ústavy nebo pokusné stanice a laboratoře. Jedním z nich byl Výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních při Vysoké škole inženýrského stavitelství, zřízený v roce 1921, jehož prvním přednostou byl profesor Ing. František Klokner. Dnešní Kloknerův ústav je jeho přímým pokračovatelem.

České vysoké učení
(1939-1989)

Po násilném uzavření všech českých vysokých škol za nacistické okupace v letech 1939-1945 došlo po osvobození k znovuotevření ČVUT, které již od roku 1920 sdružovalo sedm samostatných fakult. Výuka na Německé technice již nebyla po roce 1945 obnovena. Během celkové přestavby ČVUT v letech 1949-1960 došlo k mnoha zásadním změnám, především v organizaci fakult. Byla zrušena největší fakulta ČVUT - Vysoká škola obchodní. Vznikla pracoviště s celoškolskou působností, jako byly katedry vojenské, marxismu-leninismu, branné výchovy. V roce 1951 byla Fakulta strojního a elektrotechnického inženýrství rozdělena na Fakultu strojní a Fakultu elektrotechnickou. V roce 1952 vytvářejí Fakulta zemědělská a Fakulta chemická samostatné vysoké školy a odcházejí ze svazku ČVUT. V roce 1959 byla zřízena Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská. Legislativním základem pro změny v organizaci a také ve všech sférách činnosti ČVUT byl zákon o vysokých školách č. 58/1950 Sb. Po roce 1960 mělo ČVUT čtyři fakulty: stavební, strojní, elektrotechnickou a jadernou a fyzikálně inženýrskou. V roce 1976 byla zřízena Fakulta architektury. Na této struktuře nic nezměnily ani pozdější zákony o vysokých školách, jež byly v letech 1950-1980 postupně vydány celkem čtyři (stejně tak i statuty ČVUT). Kladem z hlediska rozvoje školy bylo pokračování v dostavbě dejvického areálu v letech 1958-1988 a výstavba kolejí pro studenty ČVUT v Podolí, na Strahově a v Bubenči.

ČVUT po roce 1989

17. listopad 1989 ukončil čtyřicetiletou etapu v dějinách školy, kdy se podruhé v tomto století dostala její existence a rozvoj do závislosti na politické moci. Od roku 1993 mělo ČVUT šest fakult: stavební, architektury, strojní, elektrotechnickou, jadernou a fyzikálně inženýrskou, dopravní a pracoviště a účelová zařízení s celoškolskou působností, jako jsou Masarykův ústav vyšších studií, Kloknerův ústav, Výpočetní a informační centrum, Technologické a inovační centrum ČVUT, Správa účelových zařízení, Vydavatelství ČVUT a dnešní Ústav biomedicínského inženýrství. V roce 1995 bylo otevřeno odloučené pracoviště Fakulty dopravní a Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Děčíně. V dalších letech vzniklo Výzkumné centrum průmyslového dědictví a Ústav technické a experimentální fyziky ČVUT, bylo zřízeno Centrum pro radiochemii a radiační chemii. V roce 2005 byla otevřena dosud nejmladší fakulta ČVUT v Praze - Fakulta biomedicínského inženýrství.

Současnost ČVUT v Praze

V současné době studuje na sedmi fakultách ČVUT více než 23 000 studentů. V rámci objektů, které ČVUT spravuje, jsou prioritami zájmu stavebního rozvoje dvě lokality - historický areál na Karlově náměstí a vysokoškolský areál v Dejvicích, kde sídlí všechny velké fakulty ČVUT: Fakulta stavební a Fakulta architektury - kompletně, Fakulta strojní a Fakulta elektrotechnická - z více než 50 %. V rámci lokality v Dejvicích se jedná o výstavbu pobočky Národní technické knihovny, o realizaci nové budovy ČVUT, určené zejména pro Fakultu architektury, a plánovanou dostavbu segmentu Vítězného náměstí.