Formování vnitřního prostředí budov

O vnitřním prostředí budov pojednává řada odborných článků, konkrétní hodnoty stavu IM udávají právní předpisy. Zásadní pro popis a orientaci v oblasti IM je názvosloví, klasifikace, právní předpisy, veličiny a jednotky, řešení souvisejících dějů a technické prostředky tvorby. Cílem článku je stručný přehled aktuální problematiky, přístupů a souvislostí, formujících výsledný efekt, odpovídající stupňujícím se požadavkům na IM renovovaných budov.

Vnitřní prostředí budov
Stav vnitřního prostředí budov se formuje v procesu tepelných a látkových výměn, které probíhají mezi složkami s různými energetickými potenciály. Primární jsou tepelné a látkové toky mezi exteriérem a interiérem budov, sekundární výměny pak probíhají mezi vnitřními tepelnými či látkovými zdroji. Tepelné a látkové toky představují fyzikální děje probíhající v prostoru a čase, jež lze popsat a řešit matematickými rovnicemi fyziky. Schéma základních tepelných a látkových zdrojů, tzv. agencií formujících IM budov, souvisejících toků a přístupů k monitorování je na obr. 1. Klasifikace IM v závislosti na působících agenciích uvádí tab. 1.

¤ Obr. 1. Schéma základní problematiky tvorby vnitřního mikroklimatu (IM); A - tepelný tok - sálání, proudění; B - látkový tok - proudění látek; C - akustický tok - vlnění; D - světelný tok - záření; E - látkový tok - emise; F - percepce - subjektivní; M - monitorování veličin IM

¤ Schéma faktorů tvorby IM

Tvorba IM renovovaných budov
Tvorba IM renovovaných budov je proces, jehož fundované řešení vyžaduje znalosti o složkách IM a jejich veličinách, možnostech řešení a technických prostředcích tvorby.
Prvotní a podstatné jsou předpisové faktory, vycházející z právních předpisů, jež udávají tzv. předpisové veličiny stavu IM budov. Právní předpisy tvoří zákony, vyhlášky a nařízení, jež svými ustanoveními sledují hygienická hlediska a určují pro vybrané budovy a provozy mikroklimatické podmínky tak, aby budovy či prostor poskytovaly optimální podmínky pro pobyt, činnost osob, event. technologii. Klasickými veličinami tvorby prostředí soustavami TZB byl do 90. let teplota vzduchu, intenzita výměny vzduchu a hladina hluku. Uvedené veličiny udávaly normy a hygienické či technologické předpisy. S rozvojem technologií, stupňujícím se životním standardem i nutností úspor energií dochází v posledním desetiletí k zásadní kvalitativní změně hodnocení stavu prostředí budov zavedením dalších fyzikálních veličin. Při hodnocení IM se tak aplikují například: teploty operativní; výsledná teplota (globeteplota) vzduchu; relativní vlhkost vzduchu; rychlost proudění vzduchu; sálavý tok; intenzita výměny vzduchu; přípustné hladiny hluku i koncentrací, atd. Konkrétní hodnoty zmíněných veličin uvádí právní předpisy. Předpisy ČR související s prostředím budov se vyznačují jistým nesouladem zásadních veličin, nedostačujícím rozsahem a působností pro široké spektrum reálných budov či překrýváním požadavků pro jednotlivé obory. Neuplatňuje se důsledně teplota operativní, nejsou jednoznačně specifikovány zásadní veličiny pro skupinu budov, např. obytné domy, není určena výměna vzduchu v pobytových místnostech atd. Pro některé případy tvorby prostředí, energetických bilancí a potřeb energie jsou závazné či doporučené i ČSN. Aktuálními pro hodnocení stavu prostředí se stávají i další veličiny umožňující výstižněji klasifikovat mikroklima, stanovit tepelnou zátěž prostředí a jeho vliv na člověka. Tvoří je ukazatelé PMV (predicted mean vote, tj. předpokládaná průměrná volba) [19] a PPD (predicted percentage dissatisfied, tj. předpokládané procento nespokojených). [19].

Faktory ekologické
Faktory ekologické sledují dopad provozu zařízení TZB na životní prostředí. Vzduch a voda vzduchových i kombinovaných systémů nemá negativní dopad na životní prostředí. Chladivové systémy klimatizace se však takovou skutečností nevyznačují.

Faktory sociologické a estetické
Faktory sociologické a estetické jsou do značné míry složkou subjektivní, vytvářenou reakcí a pocity uživatelů interiéru budov na umělé vnitřní klima a vnímání vnitřní architektury. Aktuálním trendem v řadě budov je řešení techniky prostředí, jež se stává součásti jejich interiéru.

Faktory technologické
Faktory technologické tvoří spektrum specifických požadavků zpravidla průmyslových objektů zahrnující zejména koncentrace vznikajících škodlivin. Předpisové hodnoty koncentrací udávají podrobně právní předpisy.

Faktory provozní
Faktory provozní jsou dány nutností regulovat provoz TZB odpovídající aktuálním provozním stavům místností i budov a kvalifikací obsluhy a údržby. Sebelepší soustava TZB bez kvalitní regulace provozu nesplní svůj primární účel. Nejvyšší stupeň ?inteligentní? regulace provozu umožňují chladivové systémy klimatizace. Vyžadují však kvalifikované odborníky pro údržbu a opravy.

Faktory ekonomické
Faktory ekonomické tvoří investiční náklady a provozní. Investice narůstají od základních systémů tvorby IM, tzn. od systémů větrání po systémy klimatizace. Provozní náklady se odvíjí z tepelných potřeb a nákladů na dopravu teplonosných látek. Důležitým ekonomickým faktorem je i kvalita výrobků, zejména inteligentních prvků, energetických komponentů, jež ovlivňují výši nákladů.

Technická zařízení budov
Technická zařízení budov tvoří zásadní faktor tvorby IM. Základem jejich návrhu jsou přenosové děje podílející se na výměně tepla a látek, tepelném chováním prvků, zařízení i místností, a na šíření hluku a chvění budovou. Prvotním prostředkem TZB je teplonosná látka k přenosu tepla a látek. Volba teplonosné látky zásadně ovlivní potrubní síť, její profil i prostorové nároky, stavební úpravy a prostupy konstrukcemi budov. Aktuálním prostředkem se pro výběr soustavy TZB stává modelování, především tepelného chování místností zvláště moderních budov s velkým podílem zasklených ploch. V ČR dosahuje tepelná zátěž 1 m2 osluněné plochy po denní dobu sluneční expozice v délce okolo čtyř hodin hodnotu 450 až 500 Wm-2. Jelikož teplota venkovního vzduchu dosahuje v letním období vyšších hodnot, než jsou přípustné teploty vnitřního vzduchu, je zřejmé, že samotné větrání (často se přepokládá jen přirozené) neumožní dosáhnout předepsané vnitřní teploty. Lze tedy zobecnit a modelováním fyzikálních dějů prokázat, že pro jistá, dnes častá stavební řešení, zejména budov větším podílem zasklených ploch, nelze v letním období zajistit přípustné mikroklimatické podmínky pouhým větráním bez klimatizace či bez dílčí klimatizace tvořené chlazením.

Charakteristika IM a jeho složek
Lidé tráví v budovách podstatnou část svého života. Cílem tvorby IM je optimální stav prostředí s konstantní úrovní, při minimálních energetických nárocích v celém spektru vyskytujících se proměnných, zejména vnějších klimatických podmínek v průběhu ročního období. Výchozí pro klasifikaci a identifikaci stavu IM jsou tzv. agencie, které představují látky hmotnostního či energetického charakteru. V technické praxi je pro agencie stále užívaný termín škodliviny, ač všechny agencie nemusí mít efekt projevující se na stav IM škodlivě. Agencie mají charakter energetický (teplo, chlad, hluk, chvění, záření) či látkový (odéry, vodní pára, prach, plyny, aerosoly, jež tvoří dým, kouř, apod.). Podle povahy působících agencií lze IM klasifikovat [9] do prvotních složek, jež tvoří tepelné a tepelně vlhkostní mikroklima, odérové, aerosolové, akustické, mikrobiální, elektrostatické iontové a světelné mikroklima. V budovách pro pobyt osob je zásadní tepelně vlhkostní, odérové a akustické mikroklima. Podíly dílčích složek uvádí obr. 3.

¤ Podíly složek vnitřního mikroklimatu

Odérové mikroklima
Odérové mikroklima je složka prostředí tvořená plynnými složkami v ovzduší, tzv. odéry a jejich toky, jež lidé vnímají jako pach či vůně a ovlivňující jejich celkový stav. Odéry tvoří anorganické nebo organické látky produkované člověkem jeho činností, event. uvolňované ze stavebních konstrukcí, nábytku, zařízení apod. V prostorách s pobytem osob je převažujícím odérem CO2. Jeho přípustná koncentrace v pobytových místnostech vychází z hygienických podmínek. Klasické pro hodnocení je Pettenkoferovo kritérium, jež udává pro optimální koncentraci CO2 ve výši 1000 ppm = 1800 µgm-3 = 0,1 %, nutný přívod vnějšího vzduchu tzv. dávky y = 25 m3h-1 na osobu. ASHRAE Standard 62-1989 udává hodnotu y = 27 m3h-1 pro neadaptované osoby a pro adaptované osoby pak y = 9 m3h-1 na osobu. Hodnota y = 25 m3h-1 na osobu je primární pro návrh soustav TZB. Se zvýšením počtu osob v interiéru roste koncentrace CO2, tato skutečnost vyžaduje ?inteligentní? regulaci zejména systému vzduchotechniky tak, aby průtok vzduchu odpovídal okamžitému obsazení prostoru lidmi a vytvořily se podmínky pro úspory provozních nákladů. K uvedené hodnotě y je nutno přihlížet u budov zejména k pobytu osob a bez vzduchotechniky.

• Kvalita vzduchu je nesnadně identifikovatelnou veličinou. Častým subjektivním projevem zhoršené kvality je tzv. vydýchaný vzduch. Vyskytuje se v běžných místnostech s pobytem osob, kde stav vzduchu zásadně ovlivňuje obsah vodní páry (relativní vlhkost vzduchu), koncentrace CO2 a odéry, nikoliv zmenšený obsah O2.
• Pocit dusna je stav vyvolaný společným účinkem vysoké relativní vlhkosti φ a vysoké teploty vnitřního vzduchu ti, např. ti = 27 oC a φ = 75 %. Kvalitu vzduchu v místnostech lze v běžných případech zajistit větráním čili výměnou vnitřního vzduchu za vzduch vnější. Doporučené minimální množství venkovního vzduchu uvádí [5 až 12].
• Použitím čidla koncentrace CO2 a jeho monitorováním lze měnit průtok přiváděného vzduchu v závislosti na počtu osob. Se zvýšením jejich počtu roste koncentrace CO2, což vyžaduje zvyšování průtoku přiváděného vzduchu.

Tepelně vlhkostní mikroklima
Složka prostředí s dominantním vlivem na stav vnitřního prostředí projevující se působením tepla a vodní pára ze zdrojů tvořených vnitřními či vnějšími agenciemi. V budovách s pobytem osob je zásadní produkce tepla osob. Tepelná bilance a tepelná rovnováha člověka umožní postihnout fyzikální děje a vyjádřit vliv zásadních teplotních a vlhkostních veličin. Mechanizmus přenosu tepla mezi živým organizmem a vnitřním okolím ovlivňuje i přestup tepla, jenž závisí na rychlosti proudění vzduchu. Klasickým a tradičním faktorem hodnocení stavu tepelně vlhkostního mikroklimatu budov je tepelná pohoda. Formuje ji teplota vzduchu, teplota okolních ploch, rychlost proudění vzduchu v oblasti pobytu člověka, vlhkost vzduchu, tepelné izolační vlastnosti oděvu, tělesná aktivita člověka. Z uvedeného je zřejmé, že tepelná pohoda nepostihuje další složky (odérovou, aerosolovou, mikrobiální, akustickou, atd.) formující vnitřní prostředí. Tepelná pohoda je tudíž faktorem, kterým nelze postihnout stav prostředí komplexně, nýbrž jen jeho tepelně vlhkostní složku.

Akustické mikroklima
Akustické mikroklima tvoří složku prostředí vyznačující se projevem zpravidla většího počtu zvukových zdrojů, jež působí neperiodický v širokém rozsahu kmitočtů. Negativním projevem zvuku je hluk projevující se rušivým účinkem zejména na člověka. K hodnocení akustického stavu prostředí (vnitřního i vnějšího) slouží řada fyzikálních veličin. Z důvodu široké spektra rozsahu a smyslového vnímání zvuku se v technické praxi využívá logaritmická stupnice a uplatňují tzv. decibelové veličiny, jež jsou odvozeny ze slyšitelnosti lidského ucha a akustického tlaku. Základní veličiny tvoří hladiny akustického výkonu, tlaku, intenzity zvuku [3], [16]. Citlivost člověka na zvuk nezávisí jen na hladinách akustického tlaku, ale i na řadě dalších faktorů, zejména na frekvenci. Největší citlivost člověka se pohybuje v pásmu 2000 až 5000 Hz. Z této skutečnosti vyplývá, že hladiny je potřeba vztahovat ke konkrétnímu kmitočtu zavedením váhových filtrů. Představují korekce transformující skutečnou hlasitost zvuku na hlasitost takovou, jak ji vnímá lidské ucho. Filtry jsou skupin A, B, C, D. Pro běžné případy v oblasti tvorby IM TZB vyhoví k analýze hluku v celém frekvenčním rozsahu filtr A. Výchozí pro hodnocení akustických poměrů v technice prostředí je nařízení vlády [16].

Aerosolové mikroklima
Tuto interní složku mikroklimatu formuje pevný a kapalný aerosol, který může být organického nebo anorganického původu. Organický prach se často projevuje jako alergen. K hodnocení složky jsou výchozí nejvýše přípustné koncentrace škodlivin dané vyhláškou [14], která stanoví expoziční limity.

Mikrobiální mikroklima
Složka mikroklimatu vyznačující se přítomností a působením mikrobů, bakterií, virů, plísní, apod. Zásadní význam má složka ve zdravotnictví a v tzv. čistých prostorech farmaceutického, elektronického, fotooptického průmyslu, apod. Zásadní efektivní možností k omezení počtu mikrobů je vyloučení kondenzace vodní páry. Požadované koncentrace v pobytových místnostech jsou dány NV [14].

Ionizační mikroklima
Složka mikroklimatu vytvářející se zářením, jež produkují jak přírodní radioaktivní látky, tak umělé zdroje. Typickým zdrojem složky je radon, jenž je produktem rozpadu uranu. K hodnocení stavu je výchozí vyhláška SÚJB č. 184/1997 Sb., jež stanoví směrné hodnoty a nutná opatření k minimalizaci účinku radonu větráním.

Hodnocení vnitřního mikroklimatu
Metody k hodnocení IM jsou subjektivní, objektivní a předpisové. K objektivnímu hodnocení IM, jakožto zásadní metodě, slouží řada veličin, jejichž optimální hodnoty vyplývají z energetické a látkové bilance živého organizmu. Požadavky na úroveň interního mikroklimatu jsou odvozeny z fyziologicky optimálních a přípustných klimatických podmínek pro pobyt i činnost lidí v budovách. Základní veličiny a hodnoty mikroklimatických podmínek stanoví pro ČR právní předpisy. V obytných budovách tvoří zásadní podíl na stavu IM složky tepelně vlhkostní, odérová a akustická. Pocity člověka v uzavřených místnostech formuje:

• Metabolické teplo dané mírou aktivity člověka a jeho oděvem.
• Teplota vnitřního prostředí, jež charakterizuje zejména:
  - teplota vnitřního vzduchu;
  - účinná teplota okolních ploch (často se nahrazuje průměrnou povrchovou teplotou);
  - výsledná teplota (globeteplota), vyjadřující společný účinek výše uvedených teplot, zahrnující vliv konvekce a radiace měřené kulovým teploměrem. Určí se pomocí účinné (střední radiační) teploty ti, teploty vzduchu ti a rychlosti jeho proudění podle rov. 1. Teplotu tu lze přibližně nahradit střední teplotou povrchů okolních ploch tp a pro rovnost součinitelů přestupů tepla radiací a konvekcí platí:
  tg = (αk.ti + αr.tu)/(αk + αr) = 0,5(ti + tp) (1)
  - operativní teplota to je jednotná teplota uzavřeného černého prostoru, ve kterém by tělo sdílelo radiací a konvekcí stejně tepla, jako ve skutečném teplotně nehomogenním prostředí. Přípustnou operativní teplotou se rozumí průměrná operativní teplota, která je dána průměrem teplot vyskytujících se během dne. Operativní teplota je základním hodnoticím teplotním kritériem v ČR, je dána vyhláškou [18].
  to = tr + A(ti - tr) (2)
  Součinitel A závisí na rychlosti proudění vzduchu, přičemž při rychlosti proudění w < 0,2 ms-1 lze operativní teplotu nahradit výslednou teplotou vzduchu.
  Dalšími veličinami jsou:
  - teplota mokrého teploměru;
  - stereoteplota;
  - teplota rosného bodu;
  - efektivní teplota. Blíže [1], [3], [12], [22].
• Vlhkost a rychlost proudění vzduchu.
• Přípustné hladiny hluku.

Základní přístroje pro sledování vnitřního mikroklimatu
Stav interního mikroklimatu lze monitorovat přístrojovou technikou, jež tvoří v aktuálním provedení automatizované systémy s možností zpracování dat. Typické přístroje k posouzení stavu tepelně vlhkostního mikroklimatu tvoří:

• kulový teploměr, jenž měří globeteplotu pomocí teploměru obvykle kapalinového;
• psychrometr sloužící k měření suché a mokré teploty vzduchu;
• anemometry pro snímání rychlosti proudění;
• analyzátor interního mikroklimatu umožňující sledování ukazatelů PMV a PPD, jakožto aktuálních veličin ke komplexnímu hodnocení stavu vnitřního prostředí.

Technická zařízení ke tvorbě vnitřního mikroklimatu budov
Stav interního mikroklimatu místností a budov se formuje provozem soustav TZB, aby jejich aktuální výkon odpovídal působícím agenciím, provozu budovy i jejímu zařízení a bylo dosaženo požadovaného stavu prostředí. Přehled základních soustav ke tvorbě interního mikroklimatu budov je uveden v tab. 2. Aktuálním kritériem volby technických prostředků k zajištění úrovně interního mikroklimatu se stávají i ekonomické a ekologické faktory.

Volba technického zařízení ke tvorbě IM budov je ovlivněna řadou faktorů (obr. 1 a tab. 2), nutností eliminovat agencie a zajistit výměnu vzduchu. Vytápění zajistí řízeně jen tepelnou složku IM. Nezbytnou výměnu vzduchu čili větrání vyžaduje zejména v případech těsných oken vzduchotechniku. V letním a přechodovém ročním období v budovách s vyššími požadavky na stav IM je dnes nezbytná klimatizace dílčí nebo úplná.

Zásadní faktory a podmínky aplikace pro renovaci budov
Starší budovy se vyznačují tepelně technickými vlastnostmi, které už zdaleka neodpovídají zásadám a požadavkům hospodaření energiemi a nutnosti úspor. Aktuální trend renovace představuje zateplení obvodových konstrukcí a výměnu oken. Malý součinitel průvzdušnosti, průtok vzduchu závislý na vnějších nahodilých klimatických podmínkách (teplota a vítr) má za následek podstatné omezení přirozeného větrání snížením infiltrace a omezení eliminace agencií, zejména vodní páry. Zvýšená vlhkost způsobuje plísně z kondenzace vodní páry. V literatuře jsou uvedeny průměrné hodnoty produkce vodní páry. Člověk při lehké činnosti produkuje 30-60 gh-1, při středně těžké práci 120-200 gh-1, koupelna se sprchou produkuje 2600 gh-1, kuchyně při vaření 600-1500 gh-1, sušení odstředěného prádla 50-200 gh-1, pokojové květiny 7-15 gh-1, spálením 1 m3 plynu vzniká asi 1,63 kg vodní páry. Trend zateplení budovy s výměnou oken vyžaduje řízenou nucenou výměnu vzduchu systémem vzduchotechniky, která může být v případě nekvalifikovaného návrhu hlučná. Nemilou skutečností je, že v ČR neexistuje zásadní právní předpis, jenž by specifikoval komplexně všechny podstatné veličiny pro tvorbu IM obytných budov.

Obecná doporučení k zajištění vnitřního mikroklimatu
Výchozími podklady pro kvalifikované řešení tvorby IM budov jsou terminologie, právní předpisy, analýza stávajícího stavu a požadovaného komfortu, specifikace okrajových podmínek, tepelně látkové bilance, prognóza stavu modelováním, návrh technických prostředků, regulace a měření. Zmíněné odborné pasáže zvládne úspěšně jen odborník znalý problematiky tepelných a látkových výměn, jež jsou základem, předpokladem a zárukou kvalitního projektu k optimálnímu řešení IM renovovaných domů. Obecná doporučení:

• teplota vnitřního vzduchu má být vyšší než střední radiační teplota okolních ploch místnosti;
• průměrná rychlost vzduchu má být v zóně pobytu osob v občanských stavbách v mezích 0,15 až 0,2 ms-1. V případě nižší rychlosti proudění se v prostoru vyskytuje stagnující vzduch s pocity dusna. Je-li teplota vnitřního vzduchu vyšší než 26 oC, může být uvedená rychlost do 0,3 ms-1;
• relativní vlhkost vnitřního vzduchu v místnostech s pobytem osob by měla být mezi 40 % až 60 %, ideálně 50 %. Vodní páru je potřeba odvést větráním, tzn. výměnou vzduchu;
• maximální koncentrace CO2 v místnostech s pobytem osob ve vzduchu nemá přesáhnout 0,1 %;
• teplota vnitřního povrchu stěny musí být vyšší než teplota rosného bodu vzduchu. Jinak dojde ke kondenzaci vodní páry na vnitřním povrchu stěny [22];
• doporučené mikroklimatické veličiny pro obytné prostředí podle evropských a českých harmonizovaných předpisů jsou obsaženy v [1] až [21];
• pro odstranění odérů z interiéru je možné zvolit účinné pokojové rostliny, které neslouží jen jako ozdoba interiéru, ale i jako eliminátor CO2, CO, SO2 a některé rostliny čistí vzduch i od acetonu, benzenu atd;
• ČSN 73 0540-2/2002 - Tepelná ochrana budov rozlišuje požadavky na intenzitu větrání podle toho, zda je místnost užívána, či nikoli. V době, kdy místnost není užívána, doporučuje nejnižší intenzitu větrání 0,1 h-1. Pro obytné a obdobné budovy je podle této normy požadovaná intenzita větrání 0,3 až 0,6 h-1. Minimální množství větracího vzduchu na osobu podle této normy je 15 m3.h-1 na osobu při klidové aktivitě s metabolizmem do 80 Wm-2 a 25 m3h-1 na osobu při aktivitě s metabolizmem nad 80 Wm-2.

Použitá literatura
[1] ANSI/ASHRAE Standard 55-1992. Thermal Environment Conditions for Human Occupancy, 1992
[2] Fanger, P. O.: Thermal Comfort, 1970
[3] Gebauer, G., Rubinová, O., Horká, H.: Vzduchotechnika, Brno, ERA, 2005
[4] Hirš, J., Gebauer, G.: Vzduchotechnika v příkladech 1, Brno, Cerm 2006
[5] Centnerová, L.: Tepelná pohoda a nepohoda, VVI 5/2000
[6] Doležílková, H., Papež, K.: Problematika bytového větrání, VVI 1/2008
[7] Jokl, M.: Optimální a přípustné mikroklimatické podmínky pro obytné prostředí, VVI 2/2004
[8] Jokl, M.: Směrnice STP - OS 4/č. 1/2005. Optimální a přípustné podmínky pro obytné prostředí. Příloha VVI č. 2/2005
[9] Jokl, M., Kočí, J.: Výstavba jako faktor tvorby životního prostředí. SNTL Praha 1986
[10] Jokl, M.: Ohrožení mikroby v interiéru budov - 1. část. VVI 5/2008
[11] Mathauserová, Z.: Novelizace hygienické legislativy - nařízení vlády č. 361/2007 Sb., VVI 2/2008
[12] Mathauserová, Z.: Kvalita vnitřního prostředí v našich předpi- sech - mikroklima. Portál TZB-info/2005
[13] Lajčíková, A., Mathauserová, Z.: Pohoda prostředí v klimatizovaném objektu, VVI 3/2004
[14] Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 6/2003 Sb., kterou se stanoví hygienické limity chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů pro vnitřní prostředí pobytových místností
[15] Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
[16] Nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací
[17] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů
[18] Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci
[19] ČSN EN ISO 7730 Mírné tepelné prostředí - Stanovení ukazatelů PMV a PPD a popis podmínek tepelné pohody
[20] ČSN EN 13779 Větrání nebytových budov - Základní požadavky na větrací a klimat. zařízení
[21] ČSN EN ISO 13791 Tepelné chování budov - Výpočet vnitřních teplot v místnosti v letním období bez strojního chlazení - Základní kritéria pro validační postupy
[22] ČSN 730540 Tepelná ochrana budov, část 1 až 4