Centrum moderního umění EPO1 v Trutnově

Historie objektu EPO1 začíná v roce 1912, kdy byla započata výstavba první etapy elektrárny v Poříčí u Trutnova – EPO1. Již v letech 1919–1921, v souvislosti s prudkou industrializací regionu, došlo k dalšímu rozšíření, třetí etapa rozvoje probíhala v letech 1929–1931. Areál postupně získal typickou siluetu vysokých cihelných budov se třemi komíny. V šedesátých letech 20. století byla v sousedství vystavěna nová a výkonnější elektrárna EPO2, která dodává elektřinu a teplo celému podkrkonošskému regionu dodnes. Areál původní elektrárny byl transformován pro strojírenskou výrobu ČKD Dukla, prošel privatizací v období devadesátých let a byl v rukou zahraničních vlastníků, až se v roce 2011 stal součástí společnosti KASPER KOVO.

Genius loci historického objektu, vycházející z jeho industriální podstaty, oslovil majitele společnosti Rudolfa Kaspera, zakladatele a jednatele firmy, natolik, že se rozhodl spolu se svou manželkou Renatou objekt revitalizovat. A protože jsou nadšenými obdivovateli a mecenáši umění a zároveň pozitivně naladěnými vizionáři, rozhodli se pro přestavbu na špičkovou galerii moderního umění orientovanou na středoevropský region. Ke svému záměru přizvali náchodský projektový tým společnosti ATELIER TSUNAMI s.r.o., se kterým si mimo jiné úspěšně vyzkoušeli spolupráci na konverzi zchátralé kaple sv. Josefa v nedalekém Slavětíně na výstavní a koncertní prostor.

Architekti nejprve navštívili obdobné rea­lizované tuzemské galerie – pražský DOX a Kunsthalle, 8smičku v Humpolci, Telegraph v Olomouci a především areál bývalé slévárny v severoněmeckém Büdelsdorfu nedaleko Kielu. Tam se pořádá každoroční rozsáhlá mezinárodní přehlídka současného výtvarného umění NORD ART jak ve starých halách, tak v přilehlém sochařském parku. Inspirující surové industriální prostředí, které působí dojmem, že odtud slévači a obráběči odešli jen před několika hodinami, pomohlo formulovat zadání na očekávaný standard rodící se trutnovské galerie.

Provozní a architektonické řešení

Původní objekt parouhelné elektrárny není památkově chráněn, přesto si autorský tým předsevzal pracovat s původní architekturou téměř jako s památkou. Zasloužila si to, protože historické průmyslové stavby této epochy mají v DNA zakódovánu svoji zjednodušenou, ale silnou estetiku s řemeslným detailem a nádechem nostalgie technicistního industriálního světa. Budovy byly původně rozčleněny na jednotlivé funkční části, jejichž názvosloví bylo převzato i pro současné pojmenování galerie a především jejích výstavních sálů. Návštěvníci tak po rekonstrukci mohou postupně procházet sály Turbínová hala, Generátorovna, Strojovna, Velín, Rozvodna…

Vyklizení nepotřebných uskladněných zařízení, materiálu a vyčištění objektu od nekoncepčních vestaveb převážně z období 1960–2011 probíhalo pod dohledem architektů, kteří řadu artefaktů minulosti zachovali pro budoucí použití. Takto byly po dobu stavby uskladněny tlakové nádoby, teplovodní zásobníky s ventily, rozvaděči a měřáky, část původních průmyslových svítidel, několik kusů původního strojního vybavení, kompresory, vysokonapěťové izolátory a další původní signifikantní prvky industriálního prostředí.

Výzvou pro projektový tým bylo zvládnout především neobvyklé měřítko stavby. Jen pro představu: hlavní sál, tzv. Turbínová hala, prostorově spojená s Generátorovnou, měří na délku bezmála 70 m, je široká 20 m a vysoká téměř 19 m. To jsou rozměry takříkajíc katedrální.

Dále bylo nutné stanovit optimální místo pro vstupní prostory a navrhnout prostorově hravou koncepci plynulého a pokud možno intui­tivního pohybu návštěvníků po galerii, a tedy i propojení jednotlivých prostor a výškových úrovní galerie. Samozřejmostí byla i nutnost dodržení podmínek pro bezbariérový pohyb osob se zdravotním hendikepem. Do rekonstrukce původní podoby stavby vstupují ovšem také autorské zásahy ryze soudobého charakteru, jako jsou výrazné ocelové přístřeší nad vstupy, ocelové schodiště z přízemí Turbínové haly na její ochoz, vyrovnávací schodiště, šikmé rampy a prosklené stěny. Zajímavé je rovněž zábradlí ochozu, které s ohledem na velké nerovnosti bylo koncipováno jako snadno rektifikovatelné ve všech třech osách a bylo doplněno vypínanou nerezovou sítí. Třešničkou na pomyslném dortu autorských řešení je projektanty na míru vyvinutý systém přestavitelných výstavních panelů, které je možné opakovaně sestavit s ohledem na snadné uskladnění tyčových a deskových prvků.

Architektonické řešení klade důraz na funkčnost provozu a výtvarnou střídmost. V exteriéru je zachována původní barevná a materiálová koncepce pracující s lícovým cihelným zdivem To bylo zbaveno nánosu emailového hnědého nátěru opakovanou aplikací tlakové vody a následně impregnováno. Původní ocelové prosklené stěny jsou částečně zachovány a repasovány, ve vytápěných částech objektu jsou okna vyměněna za nová, hliníková, s izolačním trojsklem při zachování původních proporcí, členění a barevnosti. V okolí vstupní části galerie jsou do původních otvorů vloženy nové hliníkové výkladce.

Stavebně-technické řešení

Po stavebně-konstrukční stránce byl objekt v poměrně dobrém stavu. Původně byl konstruován pro generátory, turbíny a další velmi těžké a rozměrné prvky, před revitalizací se využíval pro výrobu a skladování těžkých tlakových nádob. Z tohoto důvodu nebylo nutné pro nový účel (až na výjimky) nosné části rozsáhle sanovat či doplňovat, zásahy do nosných prvků se omezily prakticky pouze na vybourání nových otvorů pro propojení jednotlivých částí objektu a kotvení nových prvků do původního nosného systému.

V průběhu cca sta let životnosti bylo do objektů bez celkové koncepce vneseno bezpočet vestaveb a jalových konstrukcí. Stavbu tak bylo třeba očistit od těchto méně hodnotných stavebních vrstev, takže po bouracích pracích byl areál uveden téměř do podoby odpovídající poválečnému období. Větší stavební zásahy se poté soustředily na přizpůsobení původního objektu novým funkcím, aktuálním stavebním, hygienickým a požárněbezpečnostním předpisům, především však nově vkládané galerijní funkci.

Původní ocelové nýtované sloupy byly svým charakterem natolik cenné, že se stavebník s projektanty rozhodli je zachovat pokud možno v maximální možné míře. To samozřejmě vyžadovalo posouzení, zda vyhoví současným požárním předpisům. Náročné vyhodnocení prokázalo, že po odlehčení některých stropů bude možné splnit požadavky požárněbezpečnostního řešení bez nutnosti sádrokartonových obkladů či vzpěňovatelných ochranných nátěrů. Byly tedy očištěny a znovu natřeny, v některých sálech dokonce opískovány až na surový kov a po vyspravení betonové výplně zlepšující požární výpočtový poměr mezi plochou průřezu ocelového profilu a jeho obvodem opatřeny pouze transparentním lakem.

Původní střešní plášť byl po výměně části prkenného záklopu a části trámových prvků nahrazen hliníkovými pásy Prefalz se stojatou drážkou a opatřen fotovoltaickými panely. Původní i nové dřevěné prvky byly barevně sjednoceny antracitových nástřikem.

Zajímavou kapitolou stavebních úprav byla rovněž rekonstrukce původního tříramenného schodiště. Pískovcové stupně i hexagonální dekorativní dlažba byla podobně jako vnější lícové cihelné zdivo v období socialismu natřeno všudypřítomnou hnědou barvou. Po otryskání povrchů včetně dlažeb a kovového zábradlí, další kamenické úpravě schodišťových stupňů a doplnění nového dřevěného madla s původní profilací se stal z nevzhledné zanedbané části vyhledávaný reprezentativní prostor, který se rovněž využívá k instalacím uměleckých děl. Podobně byl zachráněn i zdobný světlík v nástupní části Rozvodny, uprostřed něhož se nepochopitelně nacházela dodatečně vložená příčka. Po očištění, novém zasklení profilovaným sklem a při nočním umělém nasvětlení z mezistřešního prostoru se tento prvek stal staronovou dominantou areálu.

Plochy sálů byly sjednoceny novými drátkobetonovými podlahami nebo u stávajících podlah po vyspravení epoxidovými stěrkami.

Ve vícepodlažní vytápěné rozvodně bylo realizováno vnitřní zateplení svislých obvodových konstrukcí sendvičovými deskami Kingspan Kooltherm K17, což jsou desky skládající se z tepelněizolačního jádra rezolové pěny; na jedné straně jsou opatřeny skleněnou tkaninou a na druhé straně uzavřené hliníkovou fólií, na níž je sádrokartonová deska. Izolační jádro bylo navrženo a provedeno v síle 100 mm, špalety, parapet a nadpraží jsou izolovány v síle 80 mm.

Nově umisťované prvky byly realizovány převážně jako ocelové – z hladké oceli nebo slzičkového plechu, což odpovídá původnímu industriálnímu charakteru objektu. Výplně otvorů byly u nevytápěných částí objektů repasovány nebo u vytápěných nahrazeny novými tak, aby vyhovovaly současným tepelnětechnickým standardům. Jejich členění a proporce byly ovšem důsledně zachovány. Na jižní straně jsou okna výstavních sálů opatřena vnějšími žaluziemi.

Prostory pro dlouhodobý pobyt, tj. kavárna, recepce nebo administrativní zázemí galerie, jsou s ohledem na nutné zkrácení doby dozvuku opatřeny plujícími akustickými podhledy typu Ecophon Matrix.

Jedním z nejdůležitějších prvků oceňovaných v kvalitních galerijních prostorech je naprosto variabilní umělé osvětlení, které umožňuje přizpůsobit se potřebám nejrůznějších typů expozic. V případě EPO1 byla použita kombinace stabilních zdrojů světla a systému tříokruhových lišt s reflektory Deos s velmi přesným podáním barev včetně možnosti řízení intenzity světla a změny světelných scén systémem Dali. Při obměnách výstav je tak možné poměrně jednoduše měnit nejen množství svítidel, jejich polohu, směr světelných kuželů, ale také stmíváním plynule regulovat množství světla dopadajícího na fotografie či obrazy od 100 % až po 1 %. Tyto nízké hodnoty v jednotkách procent jsou kurátory výstav často žádány a nejsou překvapivě mezi nabízenými výrobky úplně běžné. Další možností je upravovat úhel vyzařování stavebnicovými doplňky svítidel nebo omezovat velmi přesně okraje osvětlované plochy deflektory.

Okolí galerie

EPO1 je přístupné návštěvníkům po místních komunikacích, po nichž se pohybují i vozy zaměstnanců a vozy zásobování přilehlého průmyslového areálu. Areál je oddělen nerezovým oplocením a branami s umělecky pojatými vypalovanými výplněmi. Před galerií jsou zřízena vyhrazená parkovací stání pro osobní vozy i autobusy návštěvníků galerie. Bezprostřední okolí je postupně kultivováno a doplňováno vnějšími instalacemi, zasazenými do zeleně, od předních českých i zahraničních autorů. Na konci loňského roku bylo demolováno několik nevyužívaných chátrajících objektů na nábřeží nedaleké říčky Ličná, postupně byla rovněž odstraněna náletová zeleň a realizována nová výsadba. V tomto započatém trendu bude stavebník pokračovat i v letošním roce, protože kvalitně udržovaná zeleň a především blízká tekoucí voda s vystaveným uměním skvěle ladí.

Další rozvoj EPO1

Dosavadní rozpočet blížící se 150 mil. Kč byl financován bez podílu z veřejných zdrojů, což je pro tento typ provozu poměrně výjimečné. Konverze průmyslového areálu probíhá samozřejmě v jednotlivých etapách. V současnosti je plně dokončeno 3 400 m² ploch výstavních sálů, v cílovém stavu ovšem nabídne galerie více než 4 000 m2 vnitřních výstavních ploch a především více než 10 000 m² open air expozice na travnatých plochách v okolí budov. V letošním roce je v plánu rozšíření expozice o sál v podstřešním podlaží Rozvodny s výjimečnou převýšenou proporcí a dále rozšíření zázemí galerie o dostatečné plochy pro běžné skladování i depozitář uložených uměleckých děl a budovaného sbírkového fondu. V navazující výrobní hale, která prozatím zůstala bez úprav, již byla řada kovových velkorozměrových uměleckých instalací vytvořena a s dalšími workshopy umělců se nadále počítá i v budoucnu, pro ně a jejich rezidenční pobyty se také chystá odpovídající zázemí. V letošním roce bude rovněž vyčleněna a variabilně vybavena místnost pro edukační činnost dětí a mládeže. Od takové investice si vedení galerie slibuje další zkvalitnění již probíhajících kreativních doprovodných aktivit pro školní skupiny a rodiny s dětmi jak v rámci dlouhodobých expozicí, tak i krátkodobých výstav.

Areál původní elektrárny charakterizovala silueta s mohutnými komíny, což bylo typické pro dálkové pohledy. Tento motiv bude podle plánů manželů Kasperových a jejich architektů v dalších etapách také obnoven v podobě světlem vykresleného objektu vyrůstajícího z převýšeného výtahového tělesa. Stane se tak výrazným prvkem galerie zejména při dálkových večerních pohledech např. z plánované estakády blízkého dálničního tělesa.

Závěr

Neotřelé realizaci trutnovského centra umění byl porotou udělen v celostátní soutěži titul Stavba roku 2023 za „zcela výjimečnou konverzi průmyslového areálu na galerii současného umění realizovanou soukromým investorem s velkou odvahou, pokorou a zároveň velkorysostí, včetně architektonického pojetí i vlastní realizace. Genius loci stavby vycházející z industriální podstaty historického objektu oslovil majitele pana Rudolfa Kaspera natolik, že se rozhodl objekt revitalizovat v unikátní verneovský technicistní svět s uměleckou náplní.“

Na příkladu EPO1 a obdivuhodné systematické činnosti jejich zakladatelů je zřejmé, že i v mimopražském prostředí je možné vybudovat od nuly galerijní prostor s konzistentně vysokou úrovní architektury i kvalitou výstavní činnosti. Nezbývá než popřát novému místu na kulturní mapě střední Evropy, aby se dlouhodobě dařilo udržet nasazenou laťku a aby si získalo také mnoho po kultuře a výtvarném umění lačnících návštěvníků.