arrows Realizace staveb arrowsVzkříšení sklárny Kavalierů, sázavské huti František
foto archiv autorky
text Jana Svobodová
číslo: 04/16
Vzkříšení sklárny Kavalierů, sázavské huti František

· Pohled na údolí Sázavy s vyznačením objektů rodiny Kavalierů, které původně tvořily na levém břehu řeky Sázavy samostatnou osadu. Zdroj: archiv fotografií Milana Štědry, vedoucího Informačního a kulturního centra města Sázavy. Autor a přesná datace fotogr
Od léta 2012 do podzimu 2013 byla realizována v průmyslové zóně na východním okraji středočeského městečka Sázava památková obnova sklářské huti František, vystavěné v druhé polovině 19. století, a její adaptace na centrum sklářského umění; za rok a půl se podařilo vzkřísit historickou průmyslovou stavbu a vybudovat v ní zázemí pro sklářské výtvarníky a jejich díla.
odeslat odeslat    tisk tisk

Od května 2014, kdy bylo centrum sklářského umění v Sázavě otevřeno, je v něm přístupna i nově vzniklá expozice moderní a současné sklářské tvorby a také muzeum sklárny Kavalier a města Sázavy. Zásluhu na tom má především Nadace Josefa Viewegha – Sklářská huť František, která tak zachránila huť, kulturní památku vybudovanou slavnou sklářskou rodinou Kavalírů, před postupným zánikem a naplnila ji smysluplným obsahem.

Historie sklářství
Nejstarší sklárny na českém území byly tzv. lesní hutě. Zakládány byly z vůle a na základě rozhodnutí vrchnosti při přebytku dříví na pozemcích panství. Huť, sestávající ze sklárny, domu mistra a šesti až osmi domků dělnických rodin, bývala v provozu jen jedno či dvě desetiletí, přesněji do doby, než bylo vytěženo dřevo v jejím okolí; poté skláři odcházeli jinam. Po obnovení lesního fondu však byly sklárny znovu obsazeny a většina z nich měla až tři provozní období.

Obrovská spotřeba dříví v provozu tradičních skláren a tím způsobené poškození lesů vedly již před polovinou 19. století k zavedení úředních kontrol, jejichž výsledkem bylo často uzavření huti. Řešením se stalo přestěhování hutí na místo, kde mohly být palivem zásobovány z větší vzdálenosti – v prvé řadě po vodě. Později vznikaly nové typy skláren, využívající nový typ paliva – uhlí.

Západní přístavek severního průčelí huti František, do nějž byl v roce 1884 umístěn Siemensův generátor. Na paspartě je uvedeno: Z alba Vlad. Kavaliera – huť František kolem roku 1900 – a vždy před sklárnou čisto. Zdroj: archiv fotografií Milana Štědry. Autor a přesná datace fotografie neznámé.

Historie rodu
Kavalírů a sklářství v Sázavě

Zakladatelem proslavené sázavské sklářské rodiny Kavalírů (respektive Kavalierů) byl František Kavalír, syn topiče a taviče ve sklářské huti v Těchobuzi, narozený roku 1796 [1]. František v těchobuzské sklárně vyrostl, vyučil se tam tovaryšem a od svého otce získal znalosti a zkušenosti, které mu později umožnily rozvinout výrobu tvrdého draselno-křemičitého laboratorního skla, kterým sklárna Kavalier proslula. V roce 1821 se František Kavalír oženil se sedmnáctiletou Antonií Adlerovou ze slavného rodu skelmistrů. V roce 1834 přišla Františkovi nabídka ze správy panství v Sázavě, aby v městečku vybudoval nové hutě. Od správy panství by měl zaručeno zásobování sklárny dostatkem dřeva – podle smlouvy musel od sázavského panství po 25 let odebírat stanovené množství dřeva bez ohledu na skutečnou potřebu a výnosy podnikání. František zpočátku tuto nepříliš výhodnou nabídku odmítal, v roce 1836 však koupil v Sázavě Na Kácku mlýn a o stavbě sklárny, pojmenované Svatoprokopská huť, bylo rozhodnuto. Dokončena byla v polovině roku 1837. Na koupi a stavbu vyčerpal František veškerý svůj kapitál a na zahájení samotné výroby se již zadlužil. V roce 1853 zemřel a řízení sklárny se ujal jeho sotva dvacetiletý syn Josef. Roku 1855 se firma Kavalír přihlásila na mezinárodní výstavu průmyslu a umění v Paříži a za soubor exponátů laboratorního skla získala ocenění, které znamenalo nástup lepších časů – katalog výrobků vydaný v roce 1856 nabízel třicet typů sériově vyráběných laboratorních výrobků ve 250 velikostech a provedeních. Snad kvůli zahraničním trhům – export tvořil zhruba polovinu objemu výroby – se v této době změnil název firmy – z Kavalír na Kavalier. Prosperitu sklárny v této době dokládá honosnost nového obytného domu, zvaného panský, který si Josef, jako ředitel firmy, nechal vystavět v roce 1856 v blízkosti Svatoprokopské sklárny.

Málo focené jižní průčelí huti František s původními tamprovnami a komínem. Na paspartě uvedeno: Z alba Vlad. Kavaliera – pohled na huť František, kolem roku 1930 – všimněte si, že se pěstovalo za sklárnou obilí. Zdroj: archiv fotografií Milana Štědry. Autor a přesná datace fotografie neznámé.

Na začátku osmdesátých let
19. století, v době největší prosperity sklárny, začala dosluhovat již několik desetiletí sloužící Svatoprokopská huť. Tehdy padesátiletý ředitel a majitel Josef se proto rozhodl vystavět huť novou, nazvanou František, na počest jeho otce a zakladatele sklářské dynastie. Stavba byla zahájena a v roce 1882 dokončena s tradiční českou pecí pro přímý otop dřívím a s přímým odtahem spalin průduchem. Brzy se však projevily problémy zapříčiněné pravděpodobně vysokou hladinou spodních vod; tavení skla trvalo dlouho, nedosahovalo dostatečných teplot a kvalita skla se snižovala. Bylo proto rozhodnuto o přestavbě pece na vytápění plynem – podle vzoru skláren v Sasku a pravděpodobně také v severních Čechách. Do provozu byla sklárna s novou pecí, předehřívacími komorami, Siemensovým generátorem pro výrobu plynu z dříví, kanálovým odtahovým systémem a 35 m vysokým komínem uvedena 14. ledna 1884.

Nový způsob tavení umožnil zvýšit teplotu tavby o 150 °C a znamenal zkvalitnění výrobků z tvrdých skel. Nejvýznamnějším artiklem sázavské sklárny se v této době stalo zvláště odolné sklo s názvem UNEXCELLED (nepřekonatelné) a INFUSIBLE (netavitelné), které se na dalších padesát let stalo špičkovým artiklem značky Kavalier. Důsledkem tavby plynem byla i celková modernizace výroby, díky níž mohli skláři nastupovat do práce pravidelně, ráno, ne v různou denní dobu v závislosti na tom, kdy bylo sklo utaveno.

Ruby kleneb větracích vzduchových kanálů přivádějící a odvádějící vzduch, generátorový plyn i zplodiny od pecí a k pecím, vyhřívající tamprovny atd. Pocházejí z několika časových období a nacházejí se v několika vrstvách, kříží se, protínají a vzájemně narušují. Foto: autorka (listopad 2012).

Přes podnikatelské úspěchy soukromý život Kavalierů idylický nebyl – především mezi otcem Josefem a synem Vladimírem panovalo napětí, které vyústilo ve Vladimírovo vydědění a v důsledku znamenalo, že sklárny Kavalier přešly po Josefově nečekané smrti 22. července 1903 do cizích rukou. Po roce 1945 byl závod – dosud nazývaný Kavalier – znárodněn. Těžiště výroby laboratorního skla se však postupně přesouvalo do nového závodu, který byl v letech 1949–1951 budován v těsném sousedství starších hutí. V huti František přesto výroba pokračovala, byla v ní zřízena školicí praxe učňů sklářského učiliště; k definitivnímu zastavení výroby došlo v huti František až v polovině devadesátých let. 20. století.

Stavební vývoj huti František

Přestože v současnosti je sklárna František součástí sázavské nové části města, dříve tvořila spolu s mlýnem, „panskými“ domy, stájemi, dvojdomky pro úředníky a mistry, dělnickými domy a konzumem samostatnou osadu na levém břehu řeky Sázavy. Rozmístění budov přitom odpovídalo starým sklářským tradicím a dodnes dokládá charakteristické uspořádání sklárny z období tzv. lesních hutí, kdy skláři museli bydlet v těsné blízkosti hutě, aby mohli být – zcela bez ohledu na denní dobu – svoláni ve chvíli, kdy bylo sklo utaveno.

Oprava soklu komína. Foto: autorka (leden 2013).

Jádro huti František, dodnes poměrně autenticky zachované, postavil Josef Kavalír na počátku roku 1882 jako obdélnou rozlehlou budovu otevřenou do krovu. Pec, vytápěná dřívím, byla umístěna ve středu nečleněného prostoru osvětleného půlkruhově zaklenutými okny v úrovni patra a dlouhými pultovými vikýři ve spodní části střechy. Cirkulaci vzduchu podporoval široký „intitach“, nástavba na hřebeni sedlové střechy, kryté původně štípaným šindelem. Zdivo huti bylo smíšené – opuka se podle ústní tradice získávala v okolí Lázní Toušeň výměnou za dřevo ze sázavských lesů – a snad z důvodu izolace, snad z jiných, byly obvodové stěny hutě duté, tedy se vzduchovou mezerou mezi oběma líci. V souladu s tehdejší módou dostala fasáda historizující podobu – základ románského tvarosloví tvoří malá okna zakončená plným obloukem a osazená ve špaletách. Doplněna byla iluzivní arkádou s pilastry imitujícími románské sloupy.

V roce 1883, po jediném roce provozu sklárny, byl na severní straně huti přistavěn obdélný přístavek se sedlovou střechou, v němž byl umístěn Siemensův generátor, který umožnil tavit sklo plynem. Přistavěla se rovněž pec, která byla doplněna o předehřívací komory a síť tahových a odtahových kanálů pod podlahou, ústících do vysokého komína s ozdobnou hlavicí, vztyčeného před severním průčelím huti.

Na další velké stavební úpravy si sklárna počkala jedenáct let. V roce 1904 byla v jejím těsném sousedství vystavěna rafinerie – protáhlá přízemní stavba s fasádou inspirovanou „nádražním slohem“. Ve stejné době byly zmodernizovány domy sklářských dělníků v sousedství. Další zásahy do podoby huti jsou spojeny až s obdobím první republiky, kdy byl rozšířen a zvýšen přístavek se Siemensovým generátorem. Před východním štítem budovy navíc vzniklo nové patrové křídlo, do nějž bylo umístěno kancelářské zázemí. Podél jižní obvodové stěny vznikla dlouhá chodba s tamprovnami (chladicími pecemi).

Fotografie řezu jednoho z větracích kanálů. Má ploché dno a segmentovou klenbu. Některé z kanálů mají průduchy dostatečně rozměrné i pro průlez dospělého člověka. Foto: autorka (listopad 2012).

Další úpravy komplexu byly provedeny až v padesátých letech 20. století v souvislosti se změnou funkce některých částí sklárny – původní rafinerie byla v oné době proměněna v obchodní dům Zář a v huti samotné bylo zřízeno sklářské učiliště. V roce 1954 byla v přístavku pro Siemensův generátor postavena nová pec, pojmenovaná Milošek (zbourána byla v roce 2000 a o její existenci v současnosti svědčí jen vzduchové komory a relikty potrubí generátorového plynu s plynovým přepínačem na dva bubny). Ty sloužily jak pro pec Milošek, tak pro centrální pec o šesti pánvích. V roce 1964, po výstavbě nového závodu v sousedství – dnešních skláren Kavalier – byl změněn i způsob vytápění huti František – teplý vzduch byl do huti přiváděn právě z generátorů nových skláren.

V sedmdesátých letech 20. století pak byl do huti František zaveden plyn. V téže době se realizovaly i poslední stavební úpravy; v huti byly postaveny dodnes zachované tamprovny a poslední pec, umístěná na základech starších pecí – zatímco konstrukci pece a tavicího zařízení bylo třeba často obnovovat, její poloha zůstávala stejná. V bývalé rafinerii byla po ukončení provozu obchodního domu Zář zřízena truhlárna.

Později se už jen bouralo – v roce 2000 byla zbourána pec Milošek, v roce 2008 dlouhá chodba z padesátých let 20. století při jižní obvodové stěně huti, v roce 2012 (již v rámci adaptace huti) i poslední sklářská pec a celá řada druhotných příček, podlahových konstrukcí a novodobých instalací.

Stavební práce na obnově a adaptaci huti František v Sázavě. Foto: autorka (duben 2013).

Obnova a adaptace

Stavební úpravy a adaptace sklárny vyprojektoval Ing. Filip Novák z ateliéru pozemních staveb ATPS s.r.o., který obnovu kulturní památky koncipoval jako návrat do podoby z třicátých let 20. století, doplněný o lehké nerušící přístavby, vestavby, konstrukce a materiály, jako např. prosklená vstupní hala a zimní zahrada kolem stávajícího komína, vnitřní výtah, propojující vnitřní lávky apod., které odpovídají novým potřebám změněného využití a zároveň vhodně korespondují s industriálním charakterem stavby. Řešení umožnilo zachování původních hodnotných konstrukcí a detailů, očištěných od nánosů novodobých inženýrských sítí a utilitárních úprav, a jejich funkční doplnění kvalitními prvky soudobé architektury.

Huť

Původní huť – rozlehlá halová stavba otevřená do krovu – byla přeměněna ve víceúčelový prostor využívaný pro výstavy, přednášky, ale také pro výrobu rozměrných sklářských děl v mobilních pecích. Tento záměr vyžadoval odstranění sklářské pece ve středu prostoru; její konstrukce pocházela ze sedmdesátých let 20. století, poloha však odkazovala hlouběji do minulosti; stála na místě původní pece z konce 19. století a všech jejích následovnic. Odstranění pece bylo proto státní památkovou péčí akceptováno pouze za podmínky, že umístění pecí bude v prostoru připomínáno odlišnou podlahovou krytinou. (Pozn. autorky: při dokončování stavby se na tuto podmínku „zapomnělo“ a půdorys pece je vyznačen pouze použitím odlišně zbarvené spárovací hmoty dlažby. Zachovány naopak zůstaly tamprovny, tedy chladicí pece ve východní části haly, pocházející rovněž ze sedmdesátých let
20. století. Typologicky i vzhledově pravděpodobně odpovídají svým předchůdkyním.)

Krov se zachoval v původní podobě, vlivem horka sklářského provozu však byly – poněkud kuriózně – vyhřátím a přesušením narušeny prvky v hřebeni střechy. Při opravě se použilo klasických tesařských postupů – výměn, protézování. Zcela vyměněno muselo být bednění, poškozené zatékáním do plechové krytiny. V hale huti, otevřené do krovu, však působil kontrast mezi hnědými trámy krovu a světlým bedněním z nových prken násilně, proto byly trámy pouze očištěny a ošetřeny bezbarvým olejovým nátěrem, zatímco do nátěru bednění byly přidány medově-hnědé pigmenty.

Komín sklárny po obnově. Foto: autorka (květen 2013).

Obvodové zdi huti vystavěné v osmdesátých letech 19. století byly poznamenány pozdějšími úpravami, původní podoba stavby však byla stále dobře patrná a snadno rehabilitovatelná. Po odstranění rušivých a nefunkčních novodobých instalací a inženýrských sítí byly zazděny druhotné otvory, prolomeny nepůvodní zazdívky a opraveny původní záklenky; profilované parapetní desky oken z červeného pískovce byly kamenicky opraveny plombováním a doplněny umělým kamenem, ty zcela zničené byly vyměněny za nové.

Z hlediska architektonické koncepce bylo problematické řešení západního přístavku, v němž byl původně umístěn Siemensův generátor a později pec Milošek. Patrová přístavba se sedlovou střechou velmi nízkého sklonu a novodobými širokými okny působila nevhodně a v rámci obnovy sklárny bylo rozhodnuto ji vizuálně potlačit – fasádou s otvory členěnou tak, aby se opticky „rozbily“ velké plochy průčelí. Východní přístavek huti představuje sice nejnovější část areálu, hmotově i členěním fasád je však zcela tradiční a nerušivý. Při adaptaci jeho novodobá široká okna nahradily otvory s obloukovými záklenky, které sjednotily charakter přístavku s původní podobou huti. V přízemí bylo vyprojektováno zázemí centra, v patře, přístupném po lávce v hale huti, expozice.

Nová prosklená zimní zahrada u paty vysokého komína huti. Foto: autorka (srpen 2013).

Nejzásadnější a nejkomplikovanější částí rekonstrukce se ukázalo být řešení podlah. Již od založení sklárny způsobovala problémy při výrobě vysoká hladina spodní vody a s ní související vlhkost. Podle projektu mělo být odvlhčení zajištěno betonovou deskou odvětrávanou systémem plastových „iglú“. Po odstranění podlahových vrstev z různých dob však byly po celé ploše huti odhaleny větrací kanály, původně přivádějící a odvádějící vzduch, generátorový plyn i zplodiny od pecí a k pecím, vyhřívající tamprovny atd. Kanály o rozměrech cca 300–400 x 200–300 mm, vyzděné ze světlých okrových cihel s plochým dnem a segmentovým záklenkem, pocházející z různých fází vývoje sklárny, jsou rozloženy v několika vrstvách, navzájem se kříží, protínají a často narušují. Skladba podlah původně navržená v projektu by znamenala jejich zničení a tím zánik konstrukcí patřících k samé podstatě funkce huti. Na rozdíl od pecí a tamproven, které měly krátkou životnost a byly pravidelně obnovovány, některé z kanálů pravděpodobně pamatují počátky výroby sázavského skla. I z tohoto důvodu se jevilo jejich zničení pro památkáře nepřijatelné. Také ostatní zúčastněné strany, v prvé řadě Nadace Josefa Viewegha, jejímž cílem je mimo jiné obnova a efektivní využití nemovitých kulturních památek, přistoupily na změnu záměru a přeřešení souvrství podlahy tak, aby kanály mohly být z větší části zachovány.

Vhodným náhradním řešením se zdálo být položení keramické dlažby do pískového lože, což by umožňovalo odvětrání vlhkosti celou plochou podlahy, doplněné o odvětrání stěn novým kanálem při obvodu haly, navazujícím na původní kanály a vyústěným do vysokého sklářského komína. Větrací kanály by tak zůstaly zachovány, využívány a v jedné části expozice i prezentovány. Nakonec se však nepodařilo najít vhodný způsob povrchové úpravy keramické dlažby, který by obstál v náročném provozu. Jako další esteticky a památkářsky vhodné řešení bylo vyhodnoceno použití Eutitu, dlažby z taveného čediče, položené do pískového lože. Až těsně před pokládkou se ukázalo, že pro pískové lože je dlažba příliš křehká a je nutné ji lepit na betonovou desku. Původní větrací kanály se tedy sice zachovaly, ale betonovou deskou byly znepřístupněny a jen jejich malá část bude prezentována v jedné části expozice. Do podlahy byly zčásti navráceny kolejnice a točna vodící sklářské vozíky, která sloužila původně k obsluze pece a tamproven. Jsou zapuštěny pod úroveň dlažby, aby je bylo možné zakrýt.

Detail přesahu střechy bývalé rafinerie s profilovanými krokvemi. Foto: autorka (květen 2013).

Původní nebo obnovené konstrukce byly v hale doplněny novými prvky se soudobým, industriálně laděným charakterem. Nejvýraznější jsou bezesporu litinové lávky v otevřeném prostoru haly, propojující novější patrové přístavky, a mohutná konstrukce výtahu, který k nim ústí. Charakter prostoru však doplňují i ocelové okenní a dveřní výplně, zajímavý prvek tvoří i nezbytné novodobé instalace – především jasně žluté plynové vedení zavěšené v krovu, umožňující připojení k mobilním pecím. Doplňuje jej několik úseků zachovaných litinových trubek, natřených v původních odstínech (žlutá pro plyn, modrá pro vodu, bílá pro vzduch). Převažující decentní barevnost bílého nátěru zdí, dřevěného krovu a části oken, antracitové šedi podlahy a ocelových prvků dále oživují interiérové dveřní výplně, natřené v pastelově zeleném odstínu. Ten pravděpodobně patřil až k padesátým letům 20. století – s novými výplněmi, kopiemi původních, však koresponduje, a proto bylo rozhodnuto jej opět použít.

Komín
Druhým nejstarším a zároveň zachovaným objektem sklárny je přes třicet metrů vysoký sklářský komín před severním průčelím huti mezi oběma jejími novějšími přístavky. Byl postaven zároveň s první pecí sklárny v roce 1882 a po dvou letech provozu a zavedení nového vytápění pecí generátorem byl navýšen na třicet šest metrů. V posledních letech provozu sklárny jej obklopovaly nevzhledné utilitární přístavky a přílepky. Na počátku adaptace byly všechny odstraněny a nahrazeny prosklenou zimní zahradou. Její výstavbě však předcházela kompletní oprava komínového zdiva.

Čtvercový sokl komína, zakončený ozdobnou římsou, patřil v řádu desetiletí v interiéru k druhotným přístavbám a jeho oprava spočívala ve výměně poškozených cihel a dozdění či přezdění narušených částí z druhotně použitých cihel. Složitější byla obnova dříku, a to nejen kvůli jeho výšce. Zdivo dříku bylo totiž v minulosti natřeno neprodyšným krycím nátěrem, který se musel pískováním odstranit. Cihly pod nátěrem byly narušeny jen mírně, takže stačilo provést lokální výměny, zdivo zaspárovat, nátěrem hydrofobizovat a dřík po obvodu stáhnout ocelovými obručemi. Komín se tak zachoval jako symbol a dominanta sklárny.

Rafinerie – truhlárna

Nejmladší dodnes využívanou stavbu sklárny představuje rafinerie. Původně sloužila ke konečnému opracování sklářských výrobků, později jako truhlárna. Vystavěna byla v roce 1904 východně od huti, s níž byla funkčně propojena; nově toto propojení východního štítu huti se západním průčelím rafinerie zajišťuje prosklená vstupní hala s ocelovou konstrukcí.

Exteriér rafinerie se zachoval ve značně autentické podobě, přestože její fasádu postihla podobná znehodnocení jako komín – krycí nátěry, degradace cihel a kamenných prvků.

Stavební práce na rafinerii začaly opravou krovu a krytiny. Krov s profilovanými krokvemi byl tesařsky opraven, využití podkroví pro badatelny, knihovnu atd. však vyžadovalo zateplení střechy; izolace byla položena na bednění a až na ni byla položena střešní krytina z falcovaného plechu středně šedé barvy. To umožnilo zachování pohledových krokví v interiéru, navýšení střešního pláště však zdeformovalo detail okraje střechy, který bylo třeba zakrýt prkennou římsou.

Pro prosvětlení podkroví s badatelnami a učebními prostory bylo do střešního pláště osazeno několik střešních oken a také hřebenový ateliérový světlík. Přestože je toto řešení na kulturní památce poněkud necitlivé, v případě industriální stavby nepůsobí rušivě, obzvláště jsou-li v jejich těsném sousedství další soudobé prvky. Nápadný snad může být počet komínů vystupujících nad střechu rafinerie – některé jsou zcela nové a slouží jen jako vyústění odvětrání.

Obnova fasády rafinerie nevyžadovala komplikovaná řešení – vápeno-cementové omítky byly opatřeny kombinací bílého a okrového nátěru doloženého restaurátorským průzkumem původních omítek, rozvržení barevnosti pak bylo určeno navíc podrobným studiem černobílých historických fotografií.

Největší otázkou se tak stal způsob a barevnost spárování cihelných okenních šambrán. Původně byly pravděpodobně provedeny tmavě šedou spárovací maltou, kontrastující nejen s červenou barvou cihel, ale ještě více s jemným odstínem okrového nátěru fasádních ploch. Obnovu původního řešení komplikovala skutečnost, že v rámci opravy některých otvorů či zmenšení ke konečnému opracování oken do původní podoby byly šambrány nově vyzděny se spárami podstatně mělčími než v originálních případech. To ve výsledku znamenalo výrazný posun ve vizuálním působení spárovaného zdiva. Také hledání ideální struktury a odstínu spárovací hmoty bylo komplikované. Nakonec se však – za cenu kompromisů – podařilo dospět k uspokojivému výsledku (viz detail přesahu střechy na předchozí straně).

Okenní otvory truhlárny byly osazeny výplněmi vycházejícími z původních oken z ocelových profilů, které se v některých oknech zachovaly. Nová okna s izolačními dvojskly byla v rámci možností vytvořena jako tvarové kopie těch původních, což při zachování profilace oken, jejich osazení, otevíravosti a barevnosti působí poměrně uspokojivě – přes řadu ne právě ideálních detailů.

Pomyslnou třešničkou na dortu fasády rafinerie jsou kartuše s erby na obou jejích štítech. Restaurátorský průzkum na nich neodhalil žádné relikty barevnosti, byly proto pouze lazurně ošetřeny.

Zatímco vnějšímu vzhledu rafinerie není téměř co vytknout, v interiéru je situace komplikovanější. Na rozdíl od hlavní výrobní haly huti změnila rafinerie v průběhu času několikrát své využití, a proto byla v interiéru značně postižena úpravami. Původní halový prostor, rozdělený dvěma řadami dřevěných sloupů s tvarovanými sedly na dvoulodí, byl druhotnými příčkami necitlivě rozčleněn, patky sloupů byly zality do betonových podlah, strop byl proražen betonovým schodištěm a část trámových stropů se nahradila hurdiskami. Okenní otvory byly rozšířeny a osazeny mimořádně nevhodnými novodobými okny.

Rozlehlý, do krovu otevřený prostor huti František, doplněný v rámci adaptace novodobými, průmyslově laděnými prvky – lávkami, výtahem, osvětlením. Zdroj: Helena Svobodová.

Tyto zásahy byly v průběhu adaptace načas odstraněny – což umožnilo vychutnat si prostor s původním charakterem – následně do něj však byly umístěny nové sklářské dílny, a tak se část řešení, kterou nelze z hlediska památkové péče považovat za ideální, vrátila.

Patky dřevěných sloupů, poškozené v důsledku zabetonování, byly nově zpevněny a ukotveny pomocí nenápadné kotvy do nových betonových podlah. Vyšší nároky na nosnost sloupů, vyplývající z využití podkroví si vynutily nahrazení původních sedel, vynášejících stropní trámy, sedly mnohonásobně většími. Negativní změna byla poněkud potlačena sjednocením sloupů i stropů bílým vápenným nátěrem – jak odpovídá původnímu řešení. Tam, kde to bylo možné, byly zachovány původní dřevěné trámové stropy s podbitím a rákosovým podhledem, případně později hurdiskové stropy. Podhledy jsou z důvodu požární bezpečnosti sádrokartonové.

Posun oproti původnímu řešení nastal i v případě barevnosti – odstín nátěrů stěn v interiéru byl totiž tmavě šedý, z hlediska současné estetiky nepřijatelný; zvolen byl proto odstín o několik stupňů světlejší.

Závěr
Obnova sklářské huti František – kulturní památky s číslem rejstříku 103893 v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky – nebyla rozhodně běžnou akcí, kterých v rámci své každodenní agendy pracovníci Národního památkového ústavu řeší celou řadu. Jednalo se o akci výjimečnou rozsahem, finanční i časovou náročností, ale i angažovaností většiny zúčastněných. Naštěstí tomu odpovídají i výsledky.

Přes dílčí kompromisy přijaté v situaci, kdy bylo nutné volit mezi využívaným areálem a mezi areálem zachovaným v památkově dokonalém stavu, ale chátrajícím, se zdálo vhodnější ustoupit z pevných památkářských zásad a umožnit sklárně žít. Nejen díky projektantovi byly ústupky ze zásad památkové péče minimální, a tak lze celkovou obnovu považovat za úspěch.

Základní údaje o stavbě

Název stavby:

Centrum sklářského umění huť František v Sázavě

Investor: Nadace Josefa Viewegha – Sklářská huť František

Projektant:

ATPS, s.r.o.

Zhotovitel:

Subterra a.s.

Památkový dohled:

NPÚ, ÚOP středních Čech v Praze

Doba realizace:

07/2012–07/2013

Použitá literatura:

[1] Hejretová, D.; Jiří, J. (BEKR ART, a.s.): Sklářská huť František a přilehlá rafinerie (truhlárna). Stavebně-historický průzkum budov, prosinec 2011. Nepublikováno, uloženo v archivu NPÚ, ÚOP středních Čech v Praze.

[2] Novák, F.: Centrum sklářského umění huť František v Sázavě, nepublikovaná průvodní zpráva a souhrnná technická zpráva, prosinec 2011.

Autorka:

Jana Svobodová

specialistka na technické památky Národního památkového ústavu

1 Podle slov spisovatele Michaela Viewegha pochází myšlenka na záchranu sklářské huti František v jeho domovské Sázavě od jeho maminky, Slávky Vieweghové, která tím chtěla zpříjemnit poslední chvíle života svého muže Josefa, jehož život byl prorostlý s novodobou historií sázavských skláren [2]. Pro realizaci myšlenky byla založena Nadace Josefa Viewegha, která huť koupila, podala podnět k jejímu prohlášení za kulturní památku, připravila rekonstrukci a nakonec získala na projekt Centrum sklářského umění huť František v Sázavě finanční příspěvek z evropského Integrovaného operačního programu v rámci Národní podpory využití potenciálu kulturního dědictví.





Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz, jejímž autorem je EXPO DATA spol. s r.o.,
podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora- Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported .

RSS | EXPO DATA spol. s r.o., Výstaviště 1, 648 03 Brno
© 2007