Clam-Gallasův palác – obnova truhlářských a lakýrnických prací, lustrů, tapet

Obnova této významné stavby zajistí současný standard jejího vybavení a technologií, vyžadovaný pro provoz podobných objektů. Významnou součástí revitalizace bylo restaurování a repase dveří, oken, podlah, tapet nebo lustrů. Tyto činnosti zajistil tým divize 9 Metro­stavu a restaurátorského ateliéru společnosti Metrostav DIZ. S pracemi v Clam-Gallasově paláci se začalo v říjnu 2018, kdy byly zahájeny restaurátorské průzkumy, inventarizace historických prvků a porovnání projektové dokumentace se skutečným stavem. Část interiéru paláce byla ve velmi špatném stavu, s chybějícími dekorativními prvky z porcelánu nebo dřeva. Poškozeny byly i nášlapné vrstvy podlah, jejichž restaurování, respektive výroba a montáž byly podle očekávání nesmírně náročné. Nutná byla kontrola rozvodů i trasování stávající elektroinstalace a prozkoumání veškerých poruch a prasklin. Při provádění prací byla objevena podsklepená část z období gotiky, se kterou projektová dokumentace vůbec nepočítala. Rozsah podzemních prostor byl zmapován endoskopem. Na základě těchto průzkumů a po konzultaci se zástupci památkové péče byla následně projektová dokumentace zásadně upravena.

Historické podlahy

Barokní podlaha
Po provedené demontáži vídeňských křížů v tzv. Pánském salonu, m. č. 12, se pod těmito prvky objevila vzácná smrková kazetová fošnová podlaha dělená jak podélně, tak příčně dubovými řemeny. Tato podlaha pochází z doby výstavby paláce. K zaklopení původní kazetové podlahy vídeňskými kříži a k úpravě interiéru došlo až v polovině 19. století, v době přestavby paláce. Ve druhé polovině 20. století pak byla v salonu původní barokní podlaha zdevastována prořezáním kabelových kanálů z důvodu instalace elektrického vedení, viz obr. 4. Investor stavby na základě doporučení archi­tekta a NPÚ rozhodl o důsledné obnově původní barokní podlahy bez její celkové demontáže. Parketová podlaha z vídeňských křížů nebyla předmětem obnovy. Trámový rastr byl v místech přerušení vedením kanálů v podlaze doplněn původním zásypovým materiálem a podlaha byla obnovena ve svém původním spárořezu. Jednotlivé kazety byly mechanicky přitaženy k rastru podlahy bez lepení, tj. na sucho.

Poškozené kazety a řemeny nevyužitelné v jiných částech podlahy byly nahrazeny novými. Velkým problémem bylo nalézt vhodné staré dřevo. To se vyřešilo z části ze zásob mistrů podlahářů a částečně z vhodného materiálu přímo v paláci. Všechna místa v plochách kazet, která byla roztrhána sesycháním, špatným podkladem nebo utržena v lepené části kazety původními lepidly (bílkovinová, glutinová lepidla) a jež byla náchylná na vlhkost, ale i na různé škůdce, byla vyšpánována, a to i za cenu jejich viditelnosti po nanesení povrchových úprav. Po položení doplněných částí kazetové podlahy byl povrch v nutném rozsahu přebroušen. Výškové rozdíly se nezbrušovaly do rovinatosti ostatních kazet z důvodu možného otevření pera a drážky (respektive okosu – rybinového spoje) mezi dubovým řemenem a smrkovou kazetou. Po přebroušení byl povrch ošetřen tvrdým olejovoskovým nátěrem (viz obr. 5). Obnova původní barokní podlahy v Pánském salonu byla jednou z nejobtížnějších v rámci restaurování podlah v Clam-Gallasově paláci.

Fošnové podlahy
Čisté fošnové smrkové podlahy se dochovaly v rámci Clam-Gallasova paláce ve 4.NP, v tzv. mezipatře, v knihovně a v několika méně exponovaných prostorách. V případě mezipatra byla tato fošnová podlaha skryta pod vrstvou samonivelační stěrky a modifikovaných desek položených pravděpodobně při poslední necitlivé rekonstrukci ve druhé polovině 20. století. Společně s podlaháři a NPÚ se podařilo přesvědčit investora o možné rehabilitaci této podlahy a přeřešení rozvodů elektra a vytápění, které měly vést podlahou. Po náročném odstranění cementových stěrek byly lokálně nahrazeny jednotlivé fošny, celá podlaha byla vyšpánována, přebroušena a opatřena olejovoskovým nátěrem (viz obr. 6 a 7).

Repasovaná podlaha v orchestřišti, m. č. 9
V prostoru bývalé místnosti pro hudebníky, sousedící s tzv. Mramorovým sálem, byla ponechána stávající podlaha s parketami se vzorem vídeňského kříže (originálními parketami či těmi v minulosti opravovanými) a dřevěným fošnovým záklopem po schodišti, které bylo v minulosti zrušeno. Tato podlaha odráží bohatý stavební vývoj paláce a vzhledem k předpokládanému nižšímu zatížení od provozu bylo rozhodnuto o její opravě bez celkové demontáže (viz obr. 8, 9).

Repasované parkety na historických hrubých podlahách
Stávající parketové čtverce (ve vzoru vídeňského kříže, dvojitého kříže a čtverce s bordurou) byly ve velmi špatném stavu: znečištěné, uvolněné, popraskané, s vyštípanými částmi materiálu, s rozlámanými pery a drážkami, značně vyšlapané, s chybějícími částmi čtverců. V části podlahového prostoru, dlouhodobě zatíženém zvýšenou vlhkostí, byly parkety značně degradovány, současně byla patrna značná rozlupčivost dřevní hmoty. Parkety byly v době demontáže bez povrchové úpravy, přičemž ta původní byla zřejmě provedena voskováním. V prostorách, kde byl přilepen koberec nebo PVC, byl povrch značně degradován naneseným lepidlem (viz obr. 10). Parkety byly pokládány na fošnový záklop do slabé vrstvy pilin a přibíjeny hřeby k záklopu (viz obr. 11).

Po pasportizaci se přikročilo k vlastní demontáži parket a k vhodnému zajištění celistvosti segmentů. Po odvozu do dílny byly segmenty rozčleněny na ty, které bylo možno opravit a které nikoliv. Tato fáze měla zásadní dopad na určení množství parket využitelných pro opětovnou pokládku. Lze konstatovat, že stav původních parket z 19. století byl natolik degradovaný, že z jejich celkového množství mohlo být opětovně využito méně než 30 %. V rámci vlastního restaurování byl každý opravitelný parketový čtverec zpevněn a doplněn materiálem získaným z neopravitelných kusů. Původní stávající drážka se očistila od zbytku vosku a klihu. Pro zesílení hrany se vlepilo pero použité ze dřeva nepoužitých parket. Takto upravené parketové čtverce se oformátovaly a následně byla vytvořena drážka nová. Jednotlivé části parkety byly spojeny prolepením v drážce a peru. Vzhledem k tomu, že za celou dobu užívání došlo k celkovému ztenčení parket, a tím i k nižší stabilitě v ploše, bylo rozhodnuto o použití podkladu/záklopu pod parkety z desek OSB, které byly pevně ukotveny k původní fošnové podlaze. Tato podlaha byla shledána i přes lokální poškození kabelovody za hodnou zachování a byla tak v místě instalačních kanálů opravena. Zvýšení celkové úrovně podlahy se pak řešilo posunem dřevěného obkladu stěn při opětovné finální montáži. Po položení parket bylo provedeno zatmelení a přebroušení. Finální povrchová úprava podlah je olejovosková a zajišťuje hloubkovou ochranu dřeva a zároveň vytvoření ochranného filmu na povrchu parkety (viz obr. 12, 13).

Nové parkety na historických hrubých podlahách (2.NP a 3.NP)
Množství opravitelných původních parket bylo pro opětovné pokrytí veškerých podlahových ploch nedostatečné. Z tohoto důvodu se muselo přikročit k výrobě parket nových. Na základě požadavku na zachování cenných podkladních fošnových podlah a zároveň podkladních (původně čistých) podkladů jednotlivých prostor (daných průhybem nosných trámů) byla v celém rozsahu 3.NP zvolena varianta vrstvených samonosných parket oproti parketám masivním. Dalším argumentem pro tuto volbu byl nález originálních intarzovaných parket (v kombinaci ořech, jasan, mahagon na smrkovém podkladu) pocházejících z doby výstavby Mramorového sálu okolo roku 1856 a rovněž provedených coby samonosný sendvič. K volbě vrstvených parket vedly následující důvody:

• vrstvené parkety umožnují jednoduchou demontáž a renovovatelnost parket;
• parketové podlahy jsou vyrobeny s vlastním systémem pera a drážky, což umožňuje přenášení spojitého zatížení i na sousední parkety.

Spojení parket a podkladu zajišťují vruty, které zabezpečují přenos zatížení po celou dobu užívání parketové podlahy. Samonosné parketové dílce kopírují křivost podkladní konstrukce. Vrstvené parkety byly vyrobeny pro Clam-Gallasův palác v následujících kombinacích nášlapné vrstvy:

• intarzovaná parketa v kombinaci ořech, jasan, mahagon (viz obr. 14);
• parketa se vzorem vídeňského kříže v kombinaci dub, jasan;
• parketa se vzorem vídeňského kříže v dubu;
• parketa se vzorem dvojitého kříže v dubu;
• parketa se vzorem čtverců s bordurou v dubu;
• intarzovaná parketa v ořechu (viz obr. 15).

Celková plocha fošnových podlah byla cca 370 m², podlah z repasovaných parket na historických hrubých podlahách cca 175 m², podlah z nových parket cca 2 080 m² (vrstvených i masivních).

Tapety

Tapety a tapetářské práce, prováděné v rámci obnovy, můžeme pro základní představu rozdělit následovně:

• tapety historické, restaurované;
• tapety zakázkově vyrobené coby kopie či repliky historických tapet;
• tapety novodobé, běžné sériové produkce;
• tapety novodobé stávající (z poslední obnovy), čištěné.

V objektu jsou použity tapety lepené i napínané do rámů, podkládané látkové a dále napínané tapety koženkové a papírové potištěné i fládrované. Původní projektová dokumentace předpokládala čištění stávajících novodobých tapet, jež se však ukázalo neproveditelným. Po odstrojení interiéru včetně částí deštění vyplynulo, že v prostorách někdejšího ředitelství Archivu hlavního města Prahy (apartmán ve 2. patře, v severním křídle s interiérem z poloviny šedesátých let 19. století) byly původní látkové a papírové tapety vyřezány a nahrazeny bílou malbou, bezpochyby z důvodů zlepšení hygieny práce (světlo v místnostech). Naopak v nejzachovalejší místnosti zmíněného apartmánu byly dochovány tapety z moiré (viz obr. 17a), přešité zřejmě ze starších závěsů. Konečný návrh tapetové výzdoby byl tedy na základě poznatků upraven následovně. V reprezentačních prostorech byly užity látkové tapety sériové produkce, vzorem odpovídající více méně doloženému historickému řešení z 19. století, podkládané a napínané do rámů. Ve dvou po sobě následujících salonech před hlavním Mramorovým sálem tapety tvoří „zrcadla“ mezi omítkovými rámci, doplněná dřevěnými lištami s papírmašovou výzdobou. Omítkové rámce byly štukatérsky opraveny, v polích pro tapety došlo k vyspravení přelepů z hedvábného papíru, fixujících starší štukovou vrstvu, bezpochyby kryjící barokní malířskou výzdobu stěn. K vypínání tapet byly užity stávající dřevěné lišty zabudované do líců stěn (viz obr. 16). Dosavadní řešení celoplošných tapet s všitými hladkými rámci mezi vzorovanými poli bylo bezpochyby jednodušší na provádění (což představuje zřejmě prvotní důvod řešení zvoleného našimi předchůdci), zároveň totiž zakrylo všechny nerovnosti stěn. Obnovení původního členění stěn na omítkové rámce s tapetovými poli však významně umocnilo účinek architektonické kompozice při zachování starší výzdoby předchozí (barokní) podoby interiéru. V místnosti přiléhající k předsálí hlavního sálu byly ponechány novodobé tapety z obnovy z osmdesátých let minulého století, jež se podařilo přiměřeně vyčistit.

V prostorech již zmíněného apartmánu v 3.NP severního křídla byla užita nejširší paleta – kopie tkaných tapet z umělého hedvábí (původně z hedvábí pravého, kopie vyrobila firma Kolovrat), tapety z imitace moiré, původně rovněž skutečné (viz obr. 17), jež mají být zčásti doplněny o malovanou výzdobu, tapety papírové malované, tapety papírové fládrované původní i nově doplněné (použity jsou nejen na stěnách, ale též na soklech části zimní zahrady, okenních nikách pod okenicemi a na stropě Pánského salonku) i tapety papírové sériové produkce s florálním vzorem. V prostoru téhož apartmánu byly dále ponechány pod deštěním stěn zbytky starších brokátových tapet s bohatými květinovými vzory. Dochované vzorky původních tapet byly, pokud to jejich stav umožňoval, umístěny na stěny – buď k přímé prezentaci, anebo k překrytí novodobou kopií. Nepoužitelné části se zakonzervovaly a uložily. Kopie hedvábných tapet s modrým květinovým vzorem byly napínány do rámů (viz obr. 18). Interiér mají doplnit závěsy z téže tkaniny. Toto nepravé moiré bylo rovněž napínáno do rámů s krycími lištami, doplněnými papírmašovou výzdobou se skleněnými a porcelánovými poklicemi. Zrcadla tapet rámuje malba stěn. Fládrované tapety v Pánském salonku byly na stropě zachovány původní. Ty byly očištěny, vyspraveny a místně poškozená kresba fládru byla odborně doplněna. Stejně se postupovalo u tapet v okenních nikách tamtéž a rovněž u soklu v části zimní zahrady. Stěny Pánského salonku pokryly tapety nové, papírové s novým fládrem. Tapety doplňuje fládrované deštění soklů, obložky zárubní a deštění okenních nik i pilastrové lišty, „nesoucí“ fabion.

Náznakově rekonstruované místnosti obou apartmánů druhého patra (v severním i východním křídle) byly vybaveny novodobými látkovými lepenými tapetami s geometrickým i květinovým vzorem (viz obr. 18). V postrojovně přiléhající k někdejší velké dvoulodní stáji se dochovaly fragmenty koženky, chránící kožené části postrojů před odřením o dřevěné bednění pod věšáky. Původní koženkové tapety byly vyspraveny, zakonzervovány a překryty replikami, vyrobenými obdobným způsobem jako ty původní čili z lakovaného papíru, jež byly napínány a přisponkovány k dřevěnému bednění. Učiněná rozhodnutí vedla k rehabilitaci vzhledu a původního architektonického řešení interiérů reprezentačních prostor nástupu k hlavnímu sálu i apartmánu v severním křídle do podoby ze šedesátých let 19. století. Zároveň byly restaurovány všechny dochované části historické tapetové výzdoby. Z památkového i architektonického hlediska tak byly celkově pozdviženy vzácně dochované dva celky palácového souboru, jež výjimečným způsobem dokumentují způsob a styl šlechtického života v městském prostředí ve 2. polovině 19. století, respektive až do sklonku 1. světové války. Stejně tak došlo k obnově podoby postrojovny, jež odpovídá rovněž druhé polovině 19. století a představuje tak v pražském prostředí mimořádně dochovanou, a proto pozoruhodnou místnost hospodářského zázemí palácové stavby.

Lustry

Lustry ověskové tereziánského typu
V Clam-Gallasově paláci se dochovalo několik historických lustrů. Jedná se zejména o osmi- až patnáctiramenné ramenné lustry tereziánského typu, jejichž základ tvoří středová dvoudílná ocelová tyč, na které jsou navlečeny skleněné broušené tvarové díly. Ramena jsou kovaná, plochá, bohatě větvená. Ke konstrukci ramen jsou uchyceny skleněné ověsy v různých tvarech. Elektrifikace lustru byla novodobá, byla provedena opleteným kabelem. Světelný zdroj na ramenech svítidla se skládá ze skleněné misky, dřevěného tulipánku, jehož povrch je křídován, z nastavitelné objímky kryté válcem z mléčného skla a žárovky. Povrch svítidla je opatřen metalem, jehož povrch je natřen šelakem. Stáří lustrů nelze s jistotou určit. Bylo zjištěno, že některé originální díly pocházejí z doby baroka, avšak lustry v průběhu 19. století prošly kompletní renovací.

Také současný stav lustrů vyžadoval kompletní renovaci. Části ometalovaného povrchu byly na četných místech, neošetřených šelakem, ztmavlé (viz obr. 19). Elektroinstalace byla dožilá. Ověsy zčásti chyběly. Kotevní prvky úchytu objímek v dřevěných tulipáncích byly zalepeny pryskyřicí, u většiny těchto míst se uvolnila, a tím odlomila objímka od těla tulipánku. Na povrchu všech křídovaných dřevěných částí (na středové tyči, v okolí skleněných misek a objímek) došlo k uvolnění křídovaného povrchu vlivem sesychání a křídovaný povrch již v četných případech zcela chyběl (viz obr. 20). Konstrukce svítidla byla rozebrána na jednotlivé části a stávající elektrifikace byla odstraněna. Povrch všech částí byl zbaven prachu a nečistot; epoxid v místě lepených spojů se odstranil. Upevnění uvolněných kotevních bodů objímek bylo provedeno nově. Křídovaný povrch dřevěných částí byl obnoven a nově metalován. Ztmavlá místa na železné konstrukci byla taktéž metalována a povrch byl sjednocen šelakem podle dochovaného odstínu. Nově byla provedena elektroinstalace opleteným kabelem podle platných norem. Všechny prvky konstrukce byly sestaveny a svítidlo se zavěsilo zpět na zrevidovaný lustrhák. Ověsy se umyly a dožilé ketlované spoje se částečně vyměnily.

Porcelánový lustr tereziánského typu, tzv. čínský (obr. 22)
Zvláštností je lustr v tzv. Čínském salonku. Na středovou dvoudílnou železnou tyč tohoto osmiramenného lustru byly navlečeny jeho jednotlivé díly. Mosazná, plochá, bohatě větvená ramena jsou osazena porcelánovými kalíšky a talířky. Povrch svítidla je zčásti zlacen a zčásti natřen světlou bronzí. Po demontáži lustru se zjistilo, že šest dílů zavěšených na středové tyči bylo provedeno ze dřeva. Tyto díly byly křídovány a opatřeny polychromií s rostlinným dekorováním a zlacením tak, aby iluzivně napodobovaly malovaný porcelán. Kalíšky a talířky našly na lustru druhotné použití, jelikož byly zjištěny stopy po odřezání ­oušek – původně se jednalo o skutečný čajový servis. Po zpevnění dřevěných částí bylo zajištěno uvolněné křídování a polychromie, defekty byly vytmeleny a následně retušovány. Na závěr se polychromovaný povrch ošetřil polo­tmavým lakem. Drobné otlučené okraje na porcelánu – talíř, mísa na dříku byly doplněny dvousložkovým tmelem a patinovány.

Lakýrnické práce

Lakýrnické práce, prováděné na historických dveřních výplních, lze rozdělit:

• podle režimu – na restaurování či truhlářskou a lakýrnickou řemeslnou opravu;
• podle pozice – na vnější a vnitřní;
• podle konečné povrchové úpravy – na fládr či jednobarevný krycí emailový nátěr (pro úplnost dodejme ještě moření a ošetření vosky a oleji, ovšem v těchto případech se nejedná o lakýrnické
  práce).

U výše uvedených historických výplní stavebních otvorů byl zvolen v zásadě obdobný postup:

• provedení sond pro zjištění mocnosti souvrství povrchových úprav, stavu dřeva a jeho původní povrchové úpravy – pouze na vybraných výrobcích;
• truhlářská oprava;
• sejmutí novodobých nátěrových souvrství (přibližně od 2. třetiny 20. století);
• vytmelení, přebroušení;
• provedení nové vícevrstvé lakýrnické povrchové úpravy (s průběžným tmelením a broušením);
• osazení dříve sejmutých repasovaných zámečnických výrobků (netýkalo se nutně všech, např. zpravidla závěsů, nikoliv také všech zámků);
• dokončení povrchové úpravy, zpětné osazení výrobku.

Základním rozdílem oproti postupu běžnému v současnosti bylo tedy plošné ponechání historických souvrství povrchových úprav na výrobku. Jednalo se o požadavek orgánů státní památkové péče, odůvodněný ponecháním historické „stopy“ pro futuro in situ – zachováním autentického dokladu historických úprav pro budoucí obnovu památky. Nátěry byly prováděny syntetickými olejovými barvami nanášenými štětci. Olejové barvy byly zvoleny pro možnost jejich pozdějšího odstranění (což vodou ředitelné nátěry značně znesnadňují). Nanášení barvy štětcem, zejména svrchní vrstvy, je důležité pro zachování „historického“ vzhledu nátěru. Ten je do značné míry dán právě ručním řemeslným postupem bez moderních pomůcek, např. stříkacích pistolí či válečků. Vlastní vzhled výplní stavebních otvorů byl určen podle architektonické podoby místností a fasád. Venkovní dveře a prosklené stěny byly v souladu s architektonickou kompozicí fasád a jejich barevným řešením opatřeny krycím zeleným emailovým nátěrem. Výplně dveřních otvorů v dochovaných barokních interiérech (pokud byly z tvrdého dřeva) se ponechaly v přirozené podobě dřeva s ochranou oleji a voskem. Kování se použilo původní či odpovídající historické. Opravilo se a doplnilo o chybějící části, vesměs železné, s cínovou povrchovou úpravou. Výplně v pozdně barokních prostorech byly opatřeny krycím vícevrstvým emailem v odstínu slonové kosti. Podle dochovaného vzoru měly být původně podle architektova návrhu opatřeny tmavě zelenou linkou po obvodu, nicméně její provedení se ukázalo obtížné, a tak od ní bylo upuštěno.

Historizující interiéry z 19. století doplňují fládrové dveře a deštění – ořech a dub v různých figurách – používány jsou pivní lazury na olejových podkladech (viz obr. 23, 24). V prvé fázi docházelo k náhradám historických fládrů s tím, že několik dochovaných prvků bude ponecháno bez zásahů. Provádějící restaurátor však postupně nabyl jistoty, takže většina historických fládrů, vyjma zmíněných několika nejzachovalejších kusů, byla pouze retušována a obnovena při zachování původních vrstev a figur. Předělány pak již byly jen vysloveně novodobé, vesměs barevně nevyhovující fládry. Na rozdíl od obnov významných staveb z 19. století, jež proběhly v nedávné době (budovy Národního a Uměleckoprůmyslového muzea), se kladl důraz na vysoký lesk fládrovaných ploch, běžný v 19. století i později. Nutno konstatovat, že mimořádného výsledku bylo dosaženo především zásluhou provádějícího restaurátora. Je zcela na místě vyzdvihnout jeho schopnosti i tvůrčí přístup a také jeho schopnost předávat své zkušenosti. Kování z obecného (černého) kovu na výplních s krycí povrchovou úpravou bylo překryto nátěry. Původní cínování pod nimi bylo ponecháno, v případě jeho odhalení konzervováno. Ovládací prvky ze žlutého kovu (vesměs mosaz) byly ponechány v přirozeném povrchu, aby došlo k jejich postupné oxidaci. V dnešní době se z důvodu hospodárnosti provádějí většinou stříkané, vodou ředitelné nátěry, které vedle ručně natíraných olejových nátěrů vypadají příliš uměle, jako průmyslově vyráběné. Rovněž tak běžně nedochází k zatření čel nových pozinkovaných krabic zadlabávacích zámků olejovou barvou, což na historických výplních stavebních otvorů působí vyloženě rušivě. Uvedených postupů se však vesměs podařilo vystříhat. Obecně lze shrnout, že úroveň zámečnických prací byla nadstandardní a lakýrnické práce byly zcela mimořádné. V nepřístupných a neviditelných částech byly záměrně ponechány vybrané historické tovary přidružené stavební výroby či jejich části bez zásahů, aby mohly v budoucnu sloužit coby podklad pro další obnovu stavby. Jedná se zejména o dvířka do přikládacích otvorů apod.

Závěr

Práce na historickém objektu jako je Clam-Gallasův palác přinesla řadu překvapení, která měla vliv na harmonogram projektu. Díky zkušeným kolegům, kteří pracovali např. na rekonstrukci Národního muzea, a také součinnosti i flexibilní komunikaci s investorem jsme práce dokončili v termínu. Je možné uvést, že pro většinu našeho týmu byla práce v Clam-Gallasově paláci další výraznou pracovní zkušeností a zároveň srdeční záležitostí.